Je to už čtrnáct dní, co jsme se s úspěšným týmem výběru Czech Vikings ročníků 2003 a 2004 vrátili z turnaje ve Švédsku, ale musím říct, že nemine den, abych se aspoň jedinou myšlenkou nevrátil zpět v čase a nepřipomněl si tu báječnou atmosféru, která naši výpravu provázela od úvodního srazu v Neratovicích až po ohňostroj euforie po závěrečném hvizdu v posledním zápase turnaje. I když si dovedu dost dobře představit, že trenérská práce, bez ohledu na věk svěřenců, je náročná vyčerpávající každodenní lopota (když se dělá, jak se dělat má), tak týden s výpravou českých Vikingů pro mě odhalil i tu Sluncem ozářenou stranu trenérského povolání, a to když vás hráči při každém vašem slovu dychtivě hltají očima, když každou vaši radu vezmou okamžitě za svou, když je na nich v každém střídání vidět obrovské nadšení a zápal, když nemusíte řešit sebemenší problémy nebo hádky v týmu, když jste s trenérským kolegou naladěni na stejnou notu a zároveň se navzájem doplňujete jako dokonalé puzzle, když i všichni ostatní členové výpravy = rodiče táhnou za jeden provaz a vy je jako trenér potkáváte rád (fakt je to možné!), když je sranda od rána do večera, když ráno otevřete oči a u postele máte od vedoucího a doktora a provianťáka a kustoda v jedné osobě připravenou snídani a kávu,... Takhle bych mohl pokračovat ještě hodně dlouho.

Je mi jasné, že tato moje čerstvá švédská zkušenost úplně neodráží běžnou českou realitu, že spousta svěřenců nebude dychtivě naslouchat mým radám, protože naslouchají radám svých tatínků, kteří hokeji rozumí líp, protože do dorostu hráli první lajnu v ČLTK, a kdyby nepřišlo to zranění... Moc dobře taky vím, že hromada svěřenců neoplývá nadšením a zápalem, protože znají dost věcí, které by dělali raději, ale na trénink musí, aby nebyl táta naštvanej... Taky chápu, že krátkodobý turnaj vybraných kluků z různých oddílů je něco jiného než klubová sezóna ve stejném prostředí mezi stejnými spoluhráči a rodiči, kde to prostě beze sporů a problémů ani nejde, o rodičích nemluvě... Uvědomuju si též, že s hromadou dětí v oddílech není práce tak jednoduchá, protože se prostě některé učí pomaleji než jiné a je potřeba mít s nimi větší trpělivost, a taky si uvědomuju, že stejně tak není vždy jednoduchá spolupráce s trenéry a ostatními lidmi působícími v týmu. Těch negativních aspektů trenérské práce bych mohl vyjmenovat ještě spoustu, ale jsem přesvědčený, že každý podobný zážitek jako náš týden okolo Lions Cupu obrací (alespoň na čas) úhel pohledu trenéra pozitivním směrem. A každý jakkoli veliký úspěch, což může někdy být vítězství v Lions Cupu a jindy třeba naučení Franty Flinty přešlapovat pozadu, dodává energii do další náročné práce. Přesně podle přísloví, že úspěch produkuje další úspěch, protože kdo jednou ochutná ten opojný pocit vítězství, na kterém se člověk stane velmi snadno závislým, tak potom udělá všechno proto, aby si mohl tuto drogu šlehnout znovu, a pak znovu a znovu...

Nemůžu samozřejmě opomenout zásadní negativní aspekt trenérské práce u nás, a to nedostatek financí, ale tomuto tématu se v tomto příspěvku šířeji věnovat nebudu, tady chci pouze trošku přiblížit průběh a atmosféru prestižního tradičního mezinárodního hokejového turnaje, který pro mě osobně znamenal onu pověstnou první dávku drogy, na kterou dealeři zdarma lákají svoje budoucí klienty, a hodně zásadně ovlivnil moje rozhodování o konci mojí hráčské kariéry...

37. ročník Lions Cupu se pro ročníky 2003 a 2004 konal ve švédském Huddinge na předměstí Stockholmu. Čtrnáct účastnických družstev bylo rozděleno do dvou skupin, ve kterých hrál každý s každým, a pak postoupily první čtyři týmy ze skupin do klasického čtvrtfinále play off.

Náš Czech Vikings tým čekal v prvním zápase turnaje absolutně neznámý´soupeř jménem Huge, reprezentující švédské město Gävle, domovinu tradičních Brynäs. Náš hostitel a průvodce turnajem Kristian nás uklidňoval, že děti z Huge hrajou půl roku hokej a další polovinu roku fotbal, a že je to hodně slabý protivník, tak jsme si s kolegou Martinem Chabadou (dál jen Chabim) oddechli, protože jsme věděli, že naši kluci budou potřebovat nějaký čas na "aklimatizaci" po náročné cestě a dvou dnech bez tréninku, ale hlavně proto, že spolu prostě nikdy předtím v jednom družstvu nehráli. Zápas jsme nerozehráli zle, převahu na šance jsme však nezužitkovali a soupeři podávali ruku po remíze 3:3. "Na fotbalisty nehráli vůbec špatně", koukáme na sebe s Chabim a smějeme se, co s námi provedou opravdoví hokejisti...

Ti nás prověřili hned v druhém našem vystoupení na turnaji, hráli jsme totiž proti klukům a holce (ve většině švédských týmů byla jedna hrající slečna) z Djurgärdenu, což je stockholmská obdoba pražské Sparty s tradicí sahající až do 19. století. Naši borci hráli o poznání lépe než v prvním zápase a taky se dostali brzo do vedení, o které jsme přišli gólem, kdy soupeřův hráč nastavil placírku brusle do přihrávky a krásně umístil puk za našim brankářem do prázdné klece. Rozhodčí bez mrknutí oka branku uznal, na naše hlasité protesty reagoval názorným předvedením kopnutí vnitřním nártem, to že švédský útočník provedl, nikoli bodlo, které arbitr taky neopomněl předvést. Naše neustávající nechápavé reakce definitivně utlumil dotyčný sudí tím, když na naši poznámku, že "to, co nám ukazoval, bylo kopnutí", suše odvětil: "Okay, but not in Sweden!" Ve Švédsku totiž asi kopou jen bodlem, placírka se nepočítá... A tak jsme v zápase pokračovali dál s pocitem lehké křivdy, ale taky s přesvědčením, že kluci makají a zaslouží si vyhrát. Když už jsme se pomalu blížili druhé remíze ve dvou zápasech, zašmodrchali naši útočníci puk na útočné modré, ten soupeři rychle dostali dopředu na najetého forvarda, který najednou pelášil sám na naši branku! Nicméně obětavá rybička posledního z našich hráčů, při které tento obránce krásně hokejkou vypíchnul soupeři puk, načež útočník přes nataženého zadáka upadnul, zmařila tuto velkou šanci švédského týmu na skórování. Všem nám na střídačce spadnul kámen ze srdce, když vtom vidíme našeho "kamaráda" rozhodčího stát vedle branky s rukama zkříženýma nad hlavou na znamení trestného střílení pro soupeře! Ani už jsme s Chabim neměli sílu protestovat, napadlo nás, že výklad podmínek pro nařízení penalty se každou chvíli mění a že i kdyby se jednalo o čistý zákrok, tak určitě ne v tuto chvíli ve Švédsku... Fakt, že borec soupeře nedal našemu gólmanovi šanci a 15 sekund před koncem zápas rozhodnul, nás nemrzel tolik jako prozření, že na turnaji nebudeme bojovat pouze proti týmům z opačné střídačky, ale nejspíš taky proti frajerům v pruhovaných mundůrech, kterým možná moc nevoní náš úmysl, porazit místní sebevědomé sportovce.

No po dvou zápasech jsme na kontě měli usmolený bodík a před sebou nadržený pořadatelský soubor Huddinge Lions. Tady je potřeba poznamenat, že domácí oddíl zapsal z důvodu velkého počtu dětí do turnaje dva týmy, Lions a Tigers, a obě tato družstva si sebevědomě myslela na příčky nejvyšší. Však v Huddinge vyrostlo několik hokejistů, kteří si v dospělosti zahráli třeba i NHL, a místní činovníci jsou náležitě hrdí na to, že se ve výchově špičkových hráčů vyrovnají švédským top akademiím.

S velkými obavami o čest českého hokeje jsme s Chabim připravili pár změn v sestavě a taky oprášili nějaké stmelovací motivační prvky, které fungovaly už v dobách, kdy jsme spolu válčili ve Spartě, a šlo se na ty domácí z...y! (Zrůdy jsme nemysleli - každý pořádný hokejový pokřik musí obsahovat nějakou tu sprosťárnu...) A kluci hráli výborně! Strnulé obličeje soupeřových koučů při podávání rukou po výhře 5:1 byly škodolibě sladkou odměnou...

Dalším hracím dnem projela rozjetá Czech Vikings mašina jako nůž máslem, když ve dvou zápasech uštědřila soupeřům hromadu gólů a nedovolila jim skórovat ani jednou! V tu chvíli jsme začali vnímat zvýšený respekt a uznalé reakce všech okolo, což po rozpačitém rozkoukávání na začátku přilévalo čím dál víc oleje do ohně naší touhy ukázat těm nabubřelým seveřanům, že i v Čechách umí kluci hrát hokej výborně!

Poslední zápas ve skupině nás ovšem čekal pěkně ostrý test, tým Sundsvallu, v jehož sestavě se tyčily tři věže - frajeři vysocí odhadem nejméně metr sedmdesát pět! "Zřejmě mají u nich na severu lepší ovzduší", odpovídali nám se smíchem místní na naše otázky, jestli je tohle ve Švédsku normální. "Hlavně ať se nikomu z našich nic nestane", říkali jsme si s Chabim, když jsme vymýšleli taktiku, kterou bychom favorita naší skupiny zaskočili. V každé lajně jedna věž, a celkem slušně pohyblivá na svoje parametry v tomto věku, všichni na špičce bodování turnaje, tak jsme každému z nich zkusili přidělit jednoho osobního hlídacího "jezevčíka", aby jim co nejvíc znepříjemnili pobyt na ledě. Zvolená taktika fungovala báječně polovinu zápasu, o dvě hlavy menší jezevčíci nepustili kostičku za žádnou cenu, ale s první obdrženou brankou se soupeř dostal definitivně na koně a třetím gólem zápas rozhodnul ve svůj prospěch. Nutno říct, že třetí gól padnul tak, že se jedna z věží dostala na vlastní modré k puku, ověšená dvěma našimi hráči se zbavila obránce a švihovkou poslala puk do víka... Švihovkou ne slabší, než bych vystřelil já nebo kolega Chabi...

Po šesti odehraných zápasech v základní skupině jsme se umístili na třetím místě, což znamenalo, že ve čtvrtfinále změříme síly s druhým souborem opačné skupiny, s týmem USA. Kluci vybraní z top 30 borců oblasti St. Louis se mi v průběhu turnaje moc líbili, nevysocí, brusliví, šikovní s pukem, hodně těžký oříšek k rozlousknutí... Zvlášť když jsme si uvědomovali, že pořadatelé k výpravě z Ameriky vzhlíželi s až přehnanou úctou a při slavnostním nástupu na zahájení turnaje si mohli ruce utleskat a hlasivky vykřičet, když jejich "miláčci" vstoupili na ledovou plochu. A zápas samotný naše obavy potvrdil. Mladí Amíci nám zle zatápěli, naši kluci vzdorovali jen s velkou porcí štěstí a s neskutečným přispěním Pepy Sluky v bráně. Sportovně je třeba uznat, že jsme byli horším týmem, ale na výsledkové tabuli svítilo stále skóre 1:1 i přesto, že jsme hráli hodně často v oslabení, ať už fauly pramenily z tlaku soupeře nebo z vůle rozhodčích... No a pak to přišlo! Situace jakou jsem nikdy v životě neviděl, ani o ničem podobném neslyšel. Minutu před koncem utkání, stále za vyrovnaného stavu, šel opět jeden z našich hráčů na trestnou lavici, a my jsme se všichni na střídačce "modlili", ať se klukům na ledě podaří oslabení ubránit a dokopat tento nepovedený zápas do samostatných nájezdů. (Za vyrovnaného stavu se šlo bez prodloužení rovnou do penalt.) Naše bránící sestava byla pod drtivou palbou, ale s ohromnou obětavostí odolávala, až se ke spásnému vyhození puku dostal jeden z beků, skákavý oblouček přeskočil poslednímu soupeři hůl, puku se zmocnil Honza Krupička a k překvapení všech se řítí sám na americkou branku! Kouknu na časomíru, 14:52 (třetiny trvaly 15 minut), "to by byl výmr.!", zařvu, Krupice hodí rameny, pošle gólmana na párek a zasune puk do prázdné brány! Časomíra stojí na 14:59, na naší střídačce malé Nagano, skáčeme po sobě v euforii jak magoři, radujeme se z postupu,... A pak zahlédneme rozhodčího, jak stojí s rozpaženýma rukama, že jako ten nádherný gól neplatí!!!

Co následovalo pak, lze jen těžko popsat slovy. Absolutně jsem nechápal, a moje pocity byly v tu chvíli totožné s pocity všech okolo - Chabiho, rodičů, kluků, proč by náš gól neměl platit. Taky jsem byl totálně vytočenej z celkového přístupu rozhodčích k nám po celou dobu turnaje, čehož bylo rozhodnutí dotyčného hovada v pruhovaném vrchol, a on si ještě ráčí dobrých pět minut ani nepřijet k naší střídačce podat vysvětlení! Takže směsice bezmoci, zmatení, rozčarování, nechápání, nespravedlnosti, rozčílení (tepová frekvence trenérské dvojice Czech Vikings se pohybovala někde kolem 480 bouchnutí za minutu - v součtu samozřejmě) a touhy chytit toho arogantního arbitra pod krkem, která ještě gradovala, čím déle sudí vymýšlel nějakou alespoň trochu ospravedlnitelnou výmluvu pro svoje jednání. A k tomu všemu ještě přičtěte pocit, když vedete 17 malých bojovníků, kteří přestože neměli svůj den, tak s vypjetím všech sil dokázali překlopit zápas na svoji stranu, a teď za vámi na střídačce všichni brečí, protože se jeden zamindrákovanej sotva dvacetiletej kretén rozhodnul, že ti smradlaví Češi přece nemůžou jít dál přes ty báječné Američany...! Když konečně pan LEE (to jméno v mojí paměti zůstane už asi napořád) přiklouzal k naší střídačce za doprovodu hlasitých invektiv trenérské dvojice českých Vikingů (oba jsme se s Chabim během kariér naučili spoustu anglických sprostých výrazů) a požádal nás, abychom se uklidnili a byli slušní ("We are as fucking polite as possible you motherfucker!" dostal klidnou odpověď), že prý nám vysvětlí, co se stalo. Jeho verze byla samozřejmě totální zhovadilost, ale je třeba uznat, že za 5 minut to asi nemohl vymyslet líp. Že prý kouknul na časomíru v momentě, kdy náš hráč přejel modrou čáru a bylo na ní 14:56, pak prý viděl, jak se na čase 14:59 zastavila (nikdy nám potom nesdělil, proč by se časomíra sama od sebe zastavovala, když nám sami činovníci potvrdili, že se čas zastavil s rozsvícením červeného světla po gólu), a on si tedy v duchu počítal sekundy a že Krupice skóroval až 2 sekundy po zastavení časomíry, tudíž po konci zápasu, tudíž branka neplatí a nazdar! Jak to všechno zvládnul obsáhnout, když má jako každý normální člověk dvě oči, přestože to je nelidská zrůda, nebylo jasné nikomu, jasný byl pouze jeho úmysl nás ojebat! Omlouvám se, ještě teď mám nervy, když na to vzpomínám... S Chabim jsme reagovali hromadou nechápavých reakcí a otázek, nadávek a vyhrožování, mistr LEE nebyl daleko od inzultace, nicméně svoje rozhodnutí změnit nehodlal a že prý se máme připravit na nájezdy. My na to v emocích a s přesvědčením, že tady nebudeme dělat vořežpruty, ať si ty nájezdy strčí někam, sbalili jsme si fidlátka, poslali jsme kluky do kabiny a sami mířili pryč z haly taky. V tu chvíli jsme si pohrávali i s myšlenkou, že se sbalíme a na celý závěrečný den tohohle "vyje...ýho" turnaje z vysoka kašleme, když se k nám přitočil jeden z pořadatelů Lions Cupu a poprosil nás, jestli bychom s Chabim hned nezašli do kanceláře ředitele turnaje, že prý zasedla rada a chtějí slyšet názor náš i názor rozhodčích a že prý potom rozhodnou, co dál, a slíbil nám, že všichni z pořadatelů a činovníků naši verzi potvrdí, protože sami nikdy nic podobného nezažili. Tato slova trošku zklidnila náš tep a vnesla náznak naděje do naší neuvěřitelné situace. Zvlášť když i všichni přítomní trenéři a zástupci ostatních týmů nevěřícně kroutili hlavami a přáli nám hodně štěstí.

Abych to trošku zkrátil, komise ředitelů turnaje nás chvíli nechala čekat za dveřmi, my mezitím nechali kluky povolat zpět na střídačku, což u většiny z nich znamenalo znovu se obléknout do celé výstroje (hráči z týmu USA celou dobu střídačku neopustili), trochu jsme během čekání zklidnili tepovku, před námi šli na kobereček rozhodčí, pak my, šéfové turnaje nám nastínili, jaká je situace a co se bude dít, znova čekání na rozhodnutí komise, které bohužel na celý tento Kocourkov dalo štempl ("Podle paragrafu XY ať se děje cokoli, tak rozhodčí má vždycky rozhodující slovo a my s tím nic nemůžeme dělat..." - klasická fraška), a nakonec čekání na to, pro kterou z variant se s Chabim rozhodneme. Českým Vikingům se nabízely následující možnosti: a) rozkopat jim tam celou kancelář i kabinu, sbalit se a nikdy víc se tam neukázat; b) ukázat hrdost a na penalty se vykašlat, ale zítra nastoupit k zápasům o páté až osmé místo, když už sem jedeme takovou štreku; c) překousnout křivdu a dát si s miláčky publika z USA penalty, v případě prohry může klidně dojít na variantu a), ale v případě výhry...! Z okna jsme sledovali ty naše borečky, jak čekají na střídačce a drží se kolem ramen po vzoru svých idolů z Nagana a rázem nám došlo, že je nesmíme svým rozhodnutím zklamat. "Dáme si s Amíkama penalty a když i v nich vyhrajeme, tak jim dáme ještě dotřetice šanci nás porazit v libovolné disciplíně dle jejich výběru", bylo nám s Chabim už i lehce do smíchu. Po oznámení našeho rozhodnutí muselo být slyšet na kilometry daleko, jak pořadatelům spadnul kámen ze srdce, že se vyhnou mezinárodnímu trapasu a velké kaňce na jinak neposkvrněné téměř čtyřicetileté historii jejich turnaje.

Uběhla hodina a čtvrt od chvíle, kdy Honza Krupička (ne)poslal tým Czech Vikings do semifinále, a všichni zúčastnění hráči, diváci i rozhodčí (nabídku na povolání jiné dvojice sudích na samostatné nájezdy jsme s hrdostí odmítli) byli stále na svých místech v očekávání, jak tahle nevídaná tragikomedie dopadne. Jakmile hlasatel oznámil, že se trenéři českých Vikingů rozhodli pokračovat v zápase, aplaudovala nám s Chabim celá slušně naplněná hala, což nás dokonale utvrdilo v přesvědčení, že nájezdy prostě vyhrajeme! Zasloužíme si to a navíc máme Pepu v bráně a hromadu šikovných střelců, že ani pomalu nevíme, koho z nich vybrat. Když jsme klukům řekli, že jdeme soupeře porazit podruhé, byla na všech vidět neskutečná touha to dokázat. Až jsem měl trošku strach, že s touhou spojená nervozita může klukům podrazit nohy. Síly odhodlání každého z nás se však spojily do jednoho tak obrovského týmového ducha, že by se ho bál každý nepřítel stejně jako Husitů v tranzu hulákajících pověstný song o Božích bojovnících...

No a pak už to jelo: Pepa Sluka si všechny americké střelečky přichystal do pozic, ve kterých je zkušeně vychytal, a Oskar Haas vytasil národní klenot českých praváků - blafák do bekhendu, další malé Nagano na střídačce (s Chabim už jsme žádné emoce na vytrysknutí neměli, takže jen decentní úlevné plácnutí), dlouhá noc plná diskuzí realizačního týmu na téma Boží spravedlnost..., a zítra boje o medaile!

A to byl fofr! Naše kluky nestihlo během noci opustit enormní nadšení, takže v semifinále po výkonu kočka - myš spláchli soupeře z týmu MODO poměrem 6:1! MODO je další ze švédských tradičních špičkových akademií, kde mimo jiných plejerů vychovali slavnou kosmickou trojku Peter Forsberg, Markus Näslund, Niklas Sundström, ale stejně pro mě bylo velkou záhadou, jak je možné, že kluci z tohoto týmu mohli ve čtvrtfinále odklidit z cesty horké favority ze Sundsvallu. Ano ty přerostlé dospěle vypadající šesťáky. V tom hokeji je fakt možné všechno...

Podle očekávání se nám ve finále postavili na turnaji doposud neporažení suveréni ze Zemgale, jedné ze tří největších akademií v Lotyšsku, a v jejich středu dva výrazně nejlepší útočníci turnaje, individuálně úplně na jiné úrovni, než všichni ostatní okolo. Na základě vlastních zkušeností jsem si pro sebe analyzoval, že soupeř je papírově lepší, ale my máme šanci ve finále uspět, když Pepa Sluka prostě zavře bránu a taky budeme mít dost sportovního štěstí a snad nám trošku pomůžou i rozhodčí, když nás včera tak zařízli... Samé fráze a klišé, ale nemohl jsem si pomoct. Naši borci mě ale rychle vyvedli z omylu, když kromě úvodních pěti minut drželi otěže zápasu pevně v rukou až do konce, v elektrizující euforii válcovali favorita střídání za střídáním, zmiňovaným hvězdám turnaje, které téměř neslezly z ledu, nedali zadarmo ani metr ledu, až frajeři nevěděli, kudy kam... Malí Vikingové, totálně rozpuštění do průběhu utkání, vůbec nepotřebovali jakékoli pokyny od nás trenérů, jezdili nahoru dolů jak šílení, po každé vstřelené brance na sebe naskákali, jakoby byla vítězná, jednoduše ukázali, že tým je vždycky ten nejlepší hráč! Takhle to asi vypadá v trenérském ráji, pomyslel jsem si v duchu...

Po závěrečné siréně pro změnu další Nagano (to nikdy neomrzí), předávání poháru a medailí, focení, objímání, plácačky, gratulace, radost,... Sportovci individuálních disciplín, a vlastně většina normálních lidí, nikdy nebude mít šanci zažít ten nejlepší pocit na světě, když se těsně po vítězství radujete s kamarády, kteří se s vámi vydali ze všech sil při cestě ke společnému cíli, když se jednotlivé výlevy emocí spojí do jedné gigantické povznášející euforie... Už se těším na další turnaj!!

Součástí tohoto článku mělo být původně taky zamyšlení nad rozdíly ve výchově hokejistů u nás a jinde v cizině, které jsme měli možnost během těch pár dní okolo Lions Cupu vysledovat či odposlouchat, ale nechám si to na příští příspěvek, protože už tak je tato moje druhotina zase delší, než jsem původně plánoval. Připadám si jako hrabě von Zeppelin (v Cimrmanově verzi), který chtěl vyrábět "gumové ochranné prostředky proti alimentům", ale ze začátku mu z dílny vyjížděly vzducholodě... Tak snad to už příště zkrátím.

Jen dvě věci opravdu na závěr:

1.) Učte se anglicky, jak hráči, tak trenéři, ať se můžete bránit, když s váma v cizině budou chtít zametat.

2.) Nemyslete si, že rozhodčí u nás jsou nejhorší na světě. Nejsou.