Dvanáctero omylů z českých zimáků aneb která vlastně bije

Prakticky každý den se v prostředí českého mládežnického hokeje setkávám se situacemi, ze kterých je mi čím dál jasnější, že spousta zainteresovaných vůbec nechápe, nebo nechce chápat zákonitosti, podle kterých by měl fungovat každý pořádný zdravý systém výchovy hokejového potěru. Spousta lidí jednoduše absolutně netuší, která bije! Každý den si kladu otázku, jak je to možné a jak by se to dalo napravit, představuju si, jak by se nám všem tady krásně s těmi dětmi pracovalo, kdyby se všichni chovali tak, jak by se chovat měli... Objektivních problémů (nedostatek dětí či peněz atd.) má český hokej víc, než je schopen zvládnout, a těmto se v tomto příspěvku věnovat nechci, ale existuje kopec potíží způsobených pomýleným povědomím a zcestným chápáním lidí, kteří se v našich hokejových spíš hájích než luzích pohybují a na výchovu mladých hokejistů mají největší vliv. Možná jsem příliš naivní, ale stejně tady chci prezentovat můj názor na věc ve formě jakéhosi dvanáctera pravidel s nadějí, že se třeba někdo někde zamyslí a nechá inspirovat ke změně uvažování. Nejsem zase úplnej magor, že bych nepočítal s reakcemi ve stylu "co nám tady ten smrkáč chce zase radit, vždyť mu teče mlíko po bradě", nebo si dovedu představit už tak mnou dost dotčené rodiče, jak se v některých případech sami najdou a vezmou si moje doporučení osobně jako urážlivou kritiku, věřím však, že se najde i spousta těch, kteří budou mít koule na to, aby svoje chování upravili ve prospěch svých dětí a ve jménu zkulturnění zbytečně nevraživého nesmyslně zabedněného na přežitých nefunkčních vzorcích jednání (ne)fungujícího českého mládežnického hokejového prostředí.

Chtěl bych upozornit, že pravidla následujícího dvanáctera jsem si nevycucal z prstu během dlouhé chvíle na záchodě, ale opírají se o několik silných pilířů:

a) moje dlouholeté i mezinárodní zkušenosti v oboru z pohledu profesionálního hráče, trenéra nebo funkcionáře v klubu, provozovatele soukromé hokejové školy a v neposlední řadě hokejového rodiče,

b) zásady logiky a zdravého selského rozumu,

c) v různých formách prezentovaný vědecký výzkum a oficiální vědecké studie,

d) životopisy úspěšných osobností z různých odvětví lidské činnosti, hlavně samozřejmě sportovců,

e) samostudium sportovní psychologie, emoční inteligence a mezilidských vztahů,

f) bohužel kvanta neveselých rodičovských zkušeností a zklamaných dětských nadějí semletých v soukolí nazývaném český hokej.

 

Moje dvanáctero je určeno pro rodiče, trenéry a vůbec všechny (oficiálně, často naneštěstí ne mentálně) dospělé osoby působící na poli našeho žákovského hokeje. Od dorosteneckého věku už začínají platit pravidla do jisté míry jiná, která jsou později pro většinu jedinců nerespektujících žákovské dvanáctero stejně k ničemu...

Tento jakýsi soubor mýtů uvedených na pravou míru jsem musel připravit ve dvou verzích. Verzí SIMPLE začnu, protože si uvědomuju, že většina našeho národa upřednostňuje co nejjednodušší způsob vstřebávání informací, a proto všichni čtou Blesk a sledují Novu, místo aby vzali do ruky knížku nebo jinak hlouběji potrénovali mozek. A protože zejména k zástupcům této majority je nutné dostat následující náhledy na věc, a taky protože mám spoustu ohlasů, že moje články jsou příliš dlouhé a hluboké, tak zkusím trochu zkrátit to, co potom ve verzi EXTENDED pro trpělivější a hloubavější čtenáře rozepisuju zeširoka.

Dvanáctero omylů z českých zimáků (SIMPLE)

1. Charakter je víc než dovednosti

Pokud máte v žákovském věku jednoho hokejistu,který dovednostmi vyniká nad ostatními a všichni okolo v něm vidí budoucí hvězdu NHL, a on trénuje a hraje na 95%, protože víc ze sebe dostat nemusí, "vždyť jsem stejně nejlepší a vy všichni mi můžete...", a pak máte druhého hokejistu, který nijak extra nevyniká, sem tam vystrčí růžky, ale všechno, co dělá, dělá celým svým srdcem naplno a nikdy nic neošidí, je vysoce pravděpodobné, že v období lámání chleba převálcuje ten méně výrazný onu dětskou superstar, která se bude špatně vyrovnávat s neznámou situací, že už nebude superstar...

2. Výchova je víc než výsledek

Pro naše děti je nejdůležitější, když budou pořádně trénovat a pravidelně hrát v pozitivním prostředí, do kterého se budou každý den těšit, ať se v zápase vyhraje nebo prohraje! Když budou děti zahřívat lavičku v týmu šampiona čtvrtých tříd, tak jim to žádnou radost přinášet nebude. Když budou děti každé střídání ve stresu, aby něco nepokazily, aby se neprohrálo, tak z nich nikdy žádný hokejista nevyroste. Když si do týmu vezmu dva "černochy", abych vyhrál zápas, tak jediný výchovný prvek pro děti bude, že podvádění je v pohodě a že se v budoucnu není třeba rvát ze všech sil, stačí znát ty správné kličky a levárny...

3. Rodiče a trenéři jsou na jedné lodi

Hlavně rodiče by měli pochopit, že všelijaké žabomyší války s trenéry či učiteli uškodí nejvíc jejich vlastním potomkům. Nedostatek respektu k autoritám se vrací jako bumerang a vzniká nám česká klasika, že "trenéři dětí přece musí mít od rodičů odstup". Proč proboha? Kdo nakonec vždycky trpí kvůli tomu, že dospělí lidé nejsou schopní slušně komunikovat?

4. Trenér má vždycky pravdu

Naučit se pracovat s faktem, že spousta rozhodnutí starších/mocnějších/nadřízenějších atd. lidí mi nebude vonět, ale já je stejně nijak neovlivním, by mělo patřit k hlavním předmětům v základní škole života a rodiče by s vyučováním měli začít co nejdříve! Pozor, nechceme vychovávat přizdisráče, kteří si nechají kálet na hlavu od každého, chceme jen v dětech podnítit pozitivní přístup v situacích domnělých křivd, aby si děti nemyslely, že jim chce každý úmyslně ublížit, ale aby se tyto "nespravedlnosti" naučily brát jako výzvy k překonání nástrah na cestě za svým cílem... Např. když mě trenér nenechá hrát, tak místo nadávání na toho debila bych se možná měl nejprve zamyslet, jestli k tomu náhodou nemá kouč důvod a jestli bych třeba neměl trochu přidat v tréninku či zlepšit chování, aby se to v budoucnu neopakovalo...

5. Buď pozitivní aneb frustrace je nakažlivá a řvaní nefunguje

Náš život se neskládá z událostí, které nás potkají, ale z toho, jak se k těmto událostem postavíme! Daleko lépe se žije člověku, který vidí sklenici napůl plnou, než tomu, kdo tu samou sklenici vidí poloprázdnou. Pozitivní přístup je návyk (viz. následující pravidlo), každý je schopný jej mít a taky jej přenést na svoje děti. Naopak z prostředí plného zloby, zklamání a věčné nespokojenosti těžko kdy vyroste cokoli sebevědomého a optimistického. Nepřenášejme na naše děti vlastní negativní nálady, nesvádějme na ně naše vlastní frustrace! A neřvěme furt na ně jak magoři! Znám lidi, co málokdy zvýší hlas, a děti je stejně poslouchají na slovo. No a pak taky znám lidi, co ječí neustále, a děti buď na řev vůbec nereagují, protože je pro ně každodenní rutinou, nebo jsou naopak v permanentním stresu. Trenér musí být na ledě slyšet, ale tím správným způsobem. Vyhodit svěřence z tréninku při vážném prohřešku může přece každý bez hluku a zbytečných nadávek. Lepší než na kluka z deseti centimetrů řvát, že zavinil gól, je mu vysvětlit, jak by se měl zachovat, aby podobné šlamastyce příště předešel...

6. Všechno je o návycích

Královské pravidlo, původce všeho zlého i dobrého. Je životně důležité si uvědomit, že obrovský balík návyků získají naše děti v prvních letech života a že jsme to tudíž my, rodiče, kteří rozhodnou o tom, s jakou výbavou vypustíme naše miláčky do světa. Když budeme věčně pozitivní a veselí, tak nás děti budou kopírovat. Když budeme holdovat nezdravé stravě, tak budou nejspíš naše děti mít v budoucnu velké problémy tohoto škodlivého návyku se zbavit. Když nebudeme sportovat, tak se budou i naše ratolesti pravděpodobně sportování vyhýbat. Viděl jsem tříletou holčičku chroupat syrovou cibuli, jakoby to bylo jablko, protože "děti si navyknou na cokoli, když se s tím začne co nejdříve", jak mi říkal její táta. Že děti milujou chipsy a brambůrky není v jejich přirozené výbavě, tento smrtící návyk mají většinou od svých rodičů, kteří si podobné laskominy nemohou odepřít.

Že si malý hokejista musí navyknout na bruslení, na práci s hokejkou atd. je jasné, ale hlavní důraz u dětí musí být kladen na návyky formující charakterovou stránku jejich osobností - 100% nasazení, ať dělám cokoli, respekt k autoritám i vlastním spoluhráčům, pozitivní přístup za všech okolností, že hokej není jen o tréninku na ledě, atd. atd., viz. pravidlo č. 1...

7. Není to jen o gólech a asistencích

Hokej je kolektivní sport, a proto by bylo fajn, abychom podporovali v dětských týmech budování jakési interní kultury vzájemné podpory a respektu, aby se malí hokejisté co nejdříve naučili, že bez pomoci spoluhráčů se nikdy nedostaví žádný úspěch, aby se stejného uznání, jakému se těší střelci či nahravači, dostávalo taky hráčům, kteří nevypustí žádný souboj, kteří nastavují svoje tělo soupeřovým střelám, kteří vybojují spousty puků, kteří vyhrají všechna vhazování, abychom chválili obránce za každou úspěšnou rozehrávku, atd. Nepreferujme pouze lízače smetany (touhu skórovat ale samozřejmě důsledně od všech vyžadujme!), oslavujme taky všechny ostatní atributy týmového výkonu, bez kterých mozaika hokejového úspěchu nikdy nebude kompletní...

8. Postaršování je blbost

Toto by měl pochopit každý netrpělivý rodič, který by svého třeťáka viděl nejradši hned o dvě třídy výš, protože si neznale myslí, že hra mezi vrstevníky jeho mladýmu nic nedá. Do budoucna je pro malého hokejistu daleko lepší, když bude navyklý na ledě dominovat, dávat hromady gólů a být lídr mezi vrstevníky, než když si zvykne na roli solidního člena třetí pětky o kategorii výš. Pokud je borec dominantní i mezi staršíma, tak samozřejmě nemá ve svém ročníku co dělat, ale jinak opravdu není kam spěchat. Bohužel znám pár smutných případů, kdy tatínek tlačí syna za každou cenu mezi starší, přestože kluk nějak extra nevyčnívá ani mezi stejně starýma. Ve svojí třídě jakž takž, o třídu výš odpalovač puků. Co bude z hráče navyklého na roli odpalovače? No plejmejkr už nikdy. Lídr bude vždycky lídr, solidní hráč bude na všech úrovních pořád jen solidní hráč, odpalovač zůstane navěky odpalovačem...

9. Zápas je za odměnu

Všechny zápasy v žákovských kategoriích jsou "pouhá" příprava na zápasy "opravdové", které mají přijít v pozdějším věku. Není rozdíl mezi mistrákem a přátelákem - vždycky se musí chtít vyhrát, ale výhra není to hlavní, o co jde! Žákovské týmy se nepřipravují v mikrocyklech mířených ke konkrétním zápasům, každý zápas slouží "pouze" jako nejlepší příležitost učit se hokej. Jediný rozdíl je v tom, že možnost zahrát si utkání by měla pro děti být určitým privilegiem - kdo maká na tréninku a ve škole, a k tomu se i normálně chová, ten hraje. Kdo někde něco šidí, tak by podle mě měl dostat volno, aby se nad svým počínáním mohl zamyslet...

10. Ujasni si priority

Čím jsou děti starší, tím víc času je potřeba hokeji věnovat. (Asi žádná novinka co?) Každý rodič si dříve či později musí položit otázku, kolik toho "obětovat" na úkor hokeje. (I když pokud se bavíme o hokeji dítětem vnímaném jako nejlepší zábava na světě, pak se o žádnou oběť nejedná.) Pokud je někdo přesvědčený, že v srpnu trénovat na ledě je nesmysl a že děti by si měly užívat prázdnin a dovolených, nebo když někomu přijde ujeté místo cpaní se cukrovím u televize trávit kolemvánoční čas na turnaji někde v Řitce, je to každého věc a každý rodič má právo sám rozhodnout, jak jeho dítě bude svůj čas naplňovat. Jen si potom taky každý rodič musí uvědomit, jak to dopadá, když člověk dělá pár věcí, ale na 100%, nebo dělá věcí milion, ale žádnou naplno...

11. Trénuj rozumně

Otázka tréninku je na trošku obšírnější a vlastně asi nekonečnější rozbor, tady bych chtěl jen vypíchnout dvě hlavní zásady:

JDE O NÁVYKY - až do puberty nezáleží ani tolik na tom, co a jak děti trénují, jako na tom, že dostanou pod kůži návyky, které jim v rozhodujícím věku pomůžou "nakopnout mašinu". Děti si musí začít zvykat, že hokej není jen o čase stráveném na ledě, že před každým tréninkem je dobré se rozcvičit, že je důležité kvalitně jíst a hodně spát atd. Ale hlavně je to musí bavit! Děti si ze všeho nejdřív musí vypěstovat hlubokou lásku k hokeji, na které se později dá postavit všechno to ostatní kolikrát ne tolik zábavné...

DĚLÁME TO NAOPAK - v Čechách funguje milion soukromých hokejovek pro děti do osmé třídy. Kolik podobných subjektů se zaměřuje na kategorie 14 let a výš? Pokud je mi známo, tak žádný... V žákovském věku vám každý chytrolín poradí, co a jak trénovat kolikrát v týdnu, ale chudáci dorostenci jsou necháni napospas trenérům ve svých klubech, což je dle mých zkušeností často "smrtící", ale bohužel jediná varianta... Pointa je, že by všichni rodiče měli zmírnit věčný stres a tlak v žákovských letech, a nechat si nějakou páru na později, kde jí je potřeba víc, ale oni už nemají, kde brát...

12. Ber to s nadhledem

 Ivan Hlinka to svým "Hlavně se z toho neposrat!" trefil naprosto přesně. Každý člověk by se tímto heslem měl řídit, ať se daří, nebo nedaří. A pro rodiče malých hokejistů to platí dvojnásob! Jakýkoli pád/prohra/neúspěch je přece normální očekávaná překonatelná komplikace na cestě za snem! Naopak každá výhra/úspěch neznamená nic víc, než hezké povzbuzení do další práce. Být v deseti letech nejlepší v Čechách neznamená samo o sobě vzhledem k budoucnosti vůbec nic, stejně jako být stopadesátý. Hloubka lásky, kvalita charakteru a ranec štěstí - těmto věcem je třeba věnovat pozornost (jojo i tomu štěstí se dá jít naproti!) a nenechat se přehnaně unášet ani černými ani moc růžovými myšlenkami...

 

Tímto bych ukončil první část mého příspěvku, snad je dost srozumitelná všem, kterým už začíná Ulice... No a vy ostatní, co máte čas a chuť, si všechno můžete ještě trochu hlouběji zopáknout...

 

 

Dvanáctero omylů z českých zimáků (EXTENDED)

1. Charakter je víc než dovednosti

Jedna z definic říká, že CHARAKTER JE TO, JAK SE CHOVÁME, KDYŽ NÁS NIKDO NEVIDÍ. Správný charakter dítěte zpravidla rozhodne o tom, jestli se hokejista někdy v budoucnu prosadí nebo nikoli. Úspěšní jsou většinou ti, kteří odmalička nejsou všemi opěvované extra hvězdy, ale taky nikde nezaostávají, hokej milují nadevšechno, dávají mu maximum plus ještě něco navíc, mají kvalitní charakterní vedení od rodičů, trenérů či učitelů. Co nejdříve je nutné v dětech podporovat vlastnosti jako pokoru, pracovitost, respekt k autoritám, respekt ke kamarádům, schopnost spolupráce ale zároveň i samostatnost, empatii, schopnost vést ostatní, pozitivní přístup atd. atd. atd. Nejlepší nejsou malí žáčci proto, že by měli nějaký talent od Pánaboha či co, ale prostě jen proto, že jsou somaticky a mentálně vyspělejší než většina vrstevníků, anebo že mají díky např. soukromým lekcím odtrénováno mnohem víc, než ostatní. A tady nastává ta největší chyba - borečci si začnou o sobě myslet kdovíco, protože to do nich okolí (hlavně rodiče) hustí ze všech stran, nedonutí se makat naplno, protože jim bohatě stačí 95% snahy, občas něco někde ošidí, vždyť se nic hrozného nestane, těžko koušou, když se svět netočí jenom kolem nich samotných. Dnes a denně narážím na kluky, co si každou chvíli někde poleví, jakmile nekouká trenér, když mají makat naplno, tak jim stačí třičtvrtě plynu na to, aby stejně skončili mezi prvníma... No a protože platí pravidlo č. 6, dříve či později, až se somatické a mentální rozdíly smažou díky čím dál koncentrovanější konkurenci, převálcují vždycky ti, kteří jsou navyklí tvrdě dřít, aby dosáhli svého cíle, ty ostatní, kteří jedou celé mládí v úsporném režimu dětských superstar. Jak říká další z pravidel: HARD WORK BEATS TALENT, WHEN TALENT DOESN´T WORK HARD!

2. Výchova je víc než výsledek

Věčně omílané téma, všichni tady u nás tvrdí, jak s tím souhlasí a jak se podle toho chovají, když ale dojde na lámání chleba, tak vždycky každý (dle mých osobních zkušeností) upřednostní okamžitý úspěch před tím dlouhodobým. Systematicky si tady ořezáváme tu naši chuďoučkou základničku od nejmenších dětí, protože už u minihokeje "nemůže přece trenér nechat hrát i třetí lajnu, vždyť dostala tři góly!" Každý trošku tvořivý obránce je podle mě hrdina, když bez škod na svých dovednostech proleze českým vzdělávacím systémem "Odpal to a nevymýšlej!". Trenéři přece "musí hrát od poloviny zápasu na dvě lajny, protože by na Hosysu blbě vypadalo, že bychom s Kotěhůlkama prohráli, když je jiný týmy porazily!" Ano, i takové důvody pro likvidaci malých hokejistů jsem slyšel na vlastní uši... Chudáci děti se v našem prostředí zmítají v bludném kruhu pokřivených vztahů dospělých - trenéři "musí" vyhrávat za každou cenu, protože rodiče dávají hlasitě najevo nespokojenost, když se prohrává a neustále spekulují nad změnou oddílu, šéfové klubů div že nevyhrožují trenérům, že jim ušlé příspěvky odchozích hráčů dají proplatit, rodiče "lepších" hráčů týmu tlačí na trenéry, ať ty "horší" jedince ze hry vynechávají, aby se neprohrálo, na zápas "ligy" čtvrtých tříd se pár dětí kouká z "bidla", protože "jsme až třetí v tabulce!", úplný vrchol zvrácenosti je, že děti často trpí kvůli osobní "mstě" trenéra vůči rodičům dítěte, kteří si např. dovolili bohorovnému kouči něco vytknout...

Už i ve fotbale zareagovali na neúspěchy ve výchově kreativních hráčů a zakázali zveřejňovat výsledky (příklad zde), tak by podle mě stálo za to, nějakou naši českou cestu zkusit vymyslet i u hokeje. Existují pouze dva ukazatele kompetentnosti žákovského trenéra - 1. jak se děti zlepšují v dovednostech a 2. jak moc se děti těší na trénink či zápas. Výsledek sám o sobě často neukazuje, jak je trenér dobrý. Vítězství bohužel mnohdy znamená pár smutných dětí, které si kvůli "nutnosti" vyhrát moc neškrtly, protože půl zápasu trenér točil pouze ty nejlepší, znám malé brankáře, kteří nedostali šanci v zápase třeba dvě sezóny!, protože trenér "nutně" potřeboval vyhrávat, pro spoustu dětí je výhra pouze jeden odvalený kámen ze srdce a pár dní klidu do dalšího zápasu, než zase budou nervy, aby nenaštvaly trenéry a rodiče. Naopak i prohra může díky trenérovu přístupu znamenat pro všechny svěřence novou chuť do práce a nedočkavé myšlenky typu "už ať je zase trénink!".

(Trošku víc se otázce tragikomického upřednostňování okamžitého výsledku před zdravou výchovou dětí věnuju v článku Výchova (nejen) obránců v Čechách.)

3. Rodiče a trenéři jsou na jedné lodi

V našem státě až směšné utopické pravidlo. Nejlepší věc, která by se v procesu výchovy mohla našim dětem přihodit, by byl fungující spolupracující vzájemně se doplňující trojúhelník rodič-trenér-učitel. Hokejový vztah rodič-trenér však bohužel připomíná vyčpělé manželství živořící na principu poškrábané desky ve stylu "proč já bych měla dělat tohle, když on nedělá támhleto?". Každý má sice dejme tomu svou pravdu, ale nikdo není schopný nebo ochotný hledat společnou cestu ani v zájmu svých vlastních dětí! Je jasné, že ani v manželství, ani v hokejovém prostředí toto zaseknuté myšlení nikdy nepřinese nic dobrého, konstruktivního. Na zimácích vázne komunikace, chybí vzájemný respekt, slušnost z naší země emigrovala už před lety. Přitom hromada problémů by vůbec nevznikla, kdyby spolu rodiče s trenéry normálně komunikovali jako lidi, a ne jako ješitná tchýně s uraženou snachou, které se nejsou schopny přenést přes to, co která které před deseti lety udělala...

4. Trenér má vždycky pravdu

Tady by měl každý rodič pochopit, že by měl jít svým dětem příkladem! Tozn. že když bude každé trenérovo rozhodnutí dokola rozebírat ze všech stran, pokaždé se bude ptát, proč ano a proč ne, proč ten a proč ne tamten, každý koučův verdikt bude brát jako křivdu a osbní útok na svou osobu nebo svoje dítě, neprospěje tím nikomu a vlastním potomkům už vůbec ne. Daleko užitečnější, i ve vztahu k jakémukoli budoucímu zaměstnání, je naučit dítě brát vztah hráč-trenér, resp. podřízený-nadřízený, ve stylu "jasně, trenér/nadřízený je někdy vůl, může se i mýlit, ale je to prostě autorita a tak zatnu zuby a makám dál, přestože si o situaci myslím svoje." Najednou se všechna trenérova rozhodnutí přestanou zdát tak nespravedlivá, nehledě na to, že s návykem (mrkni na pravidlo č. 6) na nezasírání si hlavy domnělými křivdami člověk zjistí, že ti lidé okolo nejsou úplně zlí a asi mu všichni nechtějí jen ubližovat, a že nakonec ani ten život samotný není úplně k zahození. Další důležitá okolnost, kterou by měl chápat každý svéprávný člověk, je fakt, že v žádném hokejovém týmu/v žádné firmě, nebude nikdy všech dvacet hráčů/zaměstnanců stejně nadšených z každého trenérova/šéfova verdiktu. Vždycky bude někdo happy, jiný ok a další nasranej, takže čím dřív si naše děti na "nespravedlivou" realitu okolního světa zvyknou a naučí se s ní bojovat, tím líp! Neznám trenéra. co by nebyl kokot. Někdo je kokot 24 hodin 7 dní v týdnu, někdo pouze výjimečně, a když třeba nějaký kouč není kokot vůbec pro pár hráčů v týmu, tak věřte, že pro další skupinu lidí to bude stejnej kokot, jako ten minule a pro některé členy mančaftu to dokonce bude největší kokot v jejich kariéře. Takhle to ti koko.., ehm trenéři prostě bohužel mají...

V neposlední řadě by bylo fajn vynechat typickou českou domácí otevřenou kritiku trenéra před vlastním dítětem přecházející v otcovy pokyny "kašli na toho nýmanda a dělej na ledě, co ti říkám já!". Přestože je v našem státě trenérem každý, tak by opravdu bylo záhodno dát autoritám trochu respektu. Jak má svého kouče respektovat dítě, když doma každý den poslouchá něco o idiotech? A jak má trenér respektovat rodiče, když ho oni neberou ani jako sobě rovného? A už se zase motáme v kruhu nevraživosti, uražené ješitnosti, přetvářky, nerespektu, zabedněnosti,...

5. Buď pozitivní aneb frustrace je nakažlivá a řvaní nefunguje

Pozitivní optimistický usměvavý věčně dobře naladěný člověk je v prostředí českých zimáků málo vídaný podezřelý exot. Přitom jde "pouze" o návyk (pravidlo č. 6), kterého jsou schopni všichni lidé, když chtějí. A jak by nám všem bylo skvěle, kdybychom se každý den pohybovali ve společnosti plné dobré nálady a smíchu! A jak by to asi bavilo i ty naše děti! Namísto toho ten náš potěr vyrůstá v zapáchajícím kalném žabinci plném nervozity, zlých nálad, frustrace, nadávek a řevu. Je životně důležité začít chápat, že tento neutěšený stav mají na svědomí jen a pouze rodiče a trenéři, kteří ale většinou veškerou vinu shazují na ty druhé, popř. dokonce i na děti samotné! Každý zainteresovaný musí pochopit, že naše děti budou tak pozitivní, jak pozitivní budeme my sami, nebo budou tak frustrované, jak moc frustrovaní budeme my dospělí!

(O vysoké nakažlivosti frustrace a negativního přístupu obecně a o přenášení těchto "nemocí" na děti píšu trochu více v článku Továrna na frustrované děti)

A teď bych se chtěl pověnovat mistrovské disciplíně českých trenérů, kterou někteří z nich dovedli k naprosté dokonalosti, a kterou jsem si pro sebe nazval PTH - působení trenéra na hráče. PTH má v Čechách podle mých zkušeností 6 (jak jinak) oblastí, které se vzájemně prolínají a které spoluvytvářejí mentální výbavu dítěte jako zásadní neoddělitelnou složku jejich úspěšného budoucího života. Jsou to:

a) NEGATIVNÍ POSTOJE - všechno je podle kouče špatně, nikdy není nic dobře, nebo aspoň nikdy se dítěti nedostane ocenění za dobrý počin či aspoň za snahu. Všude možně čtu, vidím, slyším, že u výchovy dětí, pokud chci v dětech pěstovat lásku k dané disciplíně, platí pravidlo 4 ku 1, tozn. každou kritiku je třeba vyvážit čtyřmi pochvalami. V našich hájích zaznamenávám poměr cca. 1 ku 10 ve prospěch výčitek a nadávek. Proč většína lidí okolo hokeje nechápe, že děti budou tak pozitivní, jak pozitivní budou oni sami? Chceme po dětech, aby byly zdravě sebevědomé, ale nechápeme, že z negativního prostředí žádné sebevědomí nevznikne?

Jednu důležitou věc si u nás většina hokejových dospělých neuvědomuje - pokud bude všechno super pouze v případě vítězství ,nebo obecně když se něco povede, a nebude se chválit a oceňovat i "pouhá" snaha či dobrý úmysl, dojde u dětí ke zmatení a k fatální ztrátě motivace! Pokud se totiž budou děti snažit ze všech sil a odměna bude stejně negativní (protože se prohraje nebo se něco nepovede), brzo pochopí, že je zbytečné se snahou přetrhnout, vždyť reakce dospělých bude stejně špatná, ať se děti snaží nebo nikoli... Dejme na to bacha! Když víme, že náš kluk tři hodiny ležel v knížkách a chystal se poctivě na písemku, nebudeme mu přece přehnaně vyčítat, že z ní dostal trojku, chvályhodná je už jen ta samotná příprava! Jak se říká ve sportu - prohrát se může, ale po boji se vztyčenou hlavou...

b) ŘVANÍ - jedna z nejsilnějších stránek českých trenérů! Pořádný hokejový kouč musí umět zvýšit hlas, musí být schopen důrazně předat svěřencům věcné informace a pokyny, ale pokud trenér nedělá nic jiného, než že neustále huláká jak na lesy, má to za následek pouze dvě skutečnosti - citlivější jedinci budou na každý trénink či zápas chodit s obavami a jejich "kariéra" nebude mít dlouhého trvání, a naopak odolnější hráči budou brát řev jako každodenní rutinu, tozn. nic, co by měli brát nějak extra vážně, tozn. ztrátu respektu, a tozn., že trenér bude mít postupně čím dál míň vlivu na svěřence, takže už bude vlastně trenér na houby...

Spousta dospělých vám ke řvaní řekne: "Vždyť my jsme v tom vyrůstali a prospělo nám to!"Jenže je třeba si vzpomenout, že za "našich časů" přišlo na nábor třeba 40 dětí, v každé kategorii bylo tolik hráčů, že když ti "citlivější" tlak okolí neustáli, tak bylo pořád dost "materiálu", nehledě na to, že ten "materiál" byl celkově odolnější díky způsobu výchovy ve "staré škole". Fungovalo to prostě podle známého pravidla o silnějším psovi a jeho milostných úspěších... S "materiálem" naší doby je bohužel nutné pracovat trošku jiným způsobem, rozumněji, jinak nám dlouho nevydrží... Tady musím zmínit, že jsem ze strany rodičů zaznamenal i několik případů paradoxní nespokojenosti s trenérem, který naopak neřve vůbec a je prý na děti "moc hodný". Rodiče si asi prostě budou stěžovat furt...

Taky mi přijde dost směšný způsob "koučování" některých kolegů, kteří ze střídačky nepřetržitě hlasitě navigují hráče na ledě. Z plných trenérových plic vycházející neustálé pokyny "brusli!, hraj!, střílej!, klička!, nahrej!, zpátky!, atd." mají za následek znovu pouze dvě věci - buď bude mít kouč zlikvidované hlasivky zbytečně, protože ho hráči v zápalu boje na ledě stejně nevnímají, nebo v případě, že hráč náhodou řev trenéra vnímá, hrozí, že se z něj stane hokejista na dálkové ovládání bez jeho vlastních podvědomě rozvíjených kreativních schopností, který si bez "návodu" nebude umět poradit s množstvím různorodých situací, které nejrychlejší kolektivní hra přináší...

c) NADÁVÁNÍ - vůbec tady nechci rozebírat, jakých nechutností jsou schopni trenéři i rodiče, každý by si měl vždycky dopředu uvědomit, že už nejde vzít zpátky nic, co člověk z pusy jednou vypustí. Trenéři nadávají vlastním svěřencům, level 2 je nadávání hráčům soupeře, rodiče nadávají vlastním dětem, level 2 je nadávání spoluhráčům vlastního dítěte, např. že nenahrávají jejich mazlíkovi, klasika je nadávání hráčům soupeře, když např. jejich mazlíkovi nešetrně ublíží... A když náhodou není komu zrovna nadávat, tak jsou tu přece vždycky rozhodčí...!

d) PONIŽOVÁNÍ - větami typu "ty to zabal!, nic neumíš!, ty jsi teda dřevák!, jseš tady úplně na hovno!, nic z tebe nebude!" apod. jsou prosáklé kabiny všech českých zimáků, a pak se všichni divíme, že ty naše děti jsou sice přehnaně sebevědomé, když by měly být skromné, ale jak je potřeba předvést kreativní výkon na ledě, tak sebevědomí chybí. Proč asi?

e) NESMYSLNÉ OTÁZKY - tady bych chtěl nabídnout doporučení, že by se fakt každý dospělý, který pracuje s dětmi, měl zamyslet nad tím, co a jak dětem sděluje. Co má asi malý hokejista odpovědět na otázku "proč jsi to nedal?"? Protože jsem nechtěl? Nebo jak reagovat na "proč jsi to nevyhodil?" Protože jsem chtěl dostat gól? Otázky typu "jsi normální?" už jsou úplný hardcore... Až se zase někdy budete na střídačce nebo na tribuně divit, jak to, že ten neschopnej dřevák (většinou to bude cizí dítě) není schopnej nahrát přesně, tak si prosímvás zkuste uvědomit následující: Lední hokej se hraje, jak název napovídá, na pro člověka nepřirozeném povrchu, což samo o sobě znamená mraky (míněno v tisících) hodin tréninku, aby se člověk jakž takž zvládnul po ledě pohybovat. Dále je v hokeji potřeba ovládat jeden nástroj (hokejka), aby bylo možné ovládat jiný (puk). Kumulace dovedností je mnohonásobně složitější než když třeba chci nohama ovládat merunu... Taky je nutné vzít v úvahu, že děti určitou dovednost v určitém stadiu slušně vypilují, a pak během prázdnin vyrostou, najednou mají o kousek delší končetiny a všechny naučené koordinační pohybové vzorce, veškeré oko-ruka zažité pohyby, nefungují správně a je potřeba do mozku nekonečným tréninkem vrýt vzorce úplně nové. Rok co rok se chudákům dětem hokejové dovednosti přirozeně částečně rozsypou a dospělí jim za to umí akorát nadávat. A k tomu všemu ještě díky dynamickému charakteru hry většinou nepracuje hokejistův vršek a spodek těla v souladu, ruce často míchají těsto v úplně jiném rytmu než nohy šlapou zelí... Zkuste si to doma a uvidíte, že to není sranda. V neposlední řadě, kdo nikdy hokej nehrál, tak si nedovede představit, jak rychle se na ledě mění pozice všech spolu- i proti- hráčů, takže mozek musí sakra svižně vyhodnocovat, protože o vteřinu později je všechno úplně jinak...

Snad je z tohoto rozboru patrné, jak je pro dětský organismus brutálně složité poprat se s každou hokejovou nástrahou zvlášť, natož je všechny skloubit dohromady, a zabere to šíleně času, než ta hra na ledě začne trošku připomínat hokej, tak si na to vždycky vzpomeňme, než na zimáku řekneme zase nějakou zhovadilost...

f) VLASTNÍ PŘÍKLAD - těžko děti budou bez pochybností respektovat trenérovy výzvy k makání naplno, když sám kouč bude mít dvacet kilo nadváhu a rychlejší krok udělal naposledy předloni. Těžko budou děti pro hokej hořet, když z každého trenérova počinu bude cítit nechuť a nezájem...

***ALIBISMUS - taková třešnička na dortu chování lidí v českém hokeji, slovo, které vystihuje způsob života v naší společnosti obecně, takže bohužel významně zasahuje i do oblasti PTH. Je to takový malý zlý zamindrákovaný všudypřítomný bratříček likvidující poslední zbytky zodpovědnosti v každém z nás. V prostředí českého hokeje (potažmo v celé společnosti) nikdo nikdy nikde za nic nemůže, za všechno je zodpovědný někdo jiný, problémy se hledají tam, kde jejich řešení nejmíň bolí, konstruktivně myšlená kritika je brána jako důvod k protiútoku, všichni tady berou všechno osobně jako urážku, lenost a nekompetentnost se schovává za výmluvy a krásné řeči, i těch peněz by ve hře mohlo být dostatek, jen kdyby se byly schopné dostat až dolů, tam, kde jsou potřeba nejvíce, tvrdý byznys je alibisticky nazýván výchovou hokejistů. Kolik skutečných osobností nám asi vyroste ze společnosti, ve které není člověk zodpovědný ani za svůj vlastní život, protože za nadváhu může nedostatek času, za neuspokojivou práci můžou zdravotní problémy, za špatné mezilidské vztahy můžou ti druzí, za neúspěchy můžou skvrny na slunci...? Když vezmu pouze hokej, tak na Svazu makají jak o život, ale mají to těžké kvůli nedostatku peněz a protože klubů je moc a nejde to všechno v té naší gigantické zemi ukočírovat. Kluby to samozřejmě všechno dělají pro děti a s nejčistšími úmysly, ale zase ty peníze plus šílení rodiče, takže to prostě není možné dělat pořádně. Trenéři dělají, co mohou, ale mají to těžké, protože pracují zadarmo a s nevychovanými dětmi plus znova ti rodiče. Rodiče ani nekomentuju, protože ti vědí přesně, jak vychovávat svoje děti a chraň Bůh, jestli někdo pouze naznačí něco jiného, a taky mají spoustu znalostí v oblasti profesionálního sportu, ale úmyslně jejich dětem škodí trenéři a učitelé ve školách. No a prckové na konci řetězce se hodně rychle naučí v této stoce plavat a nezdary hází na hlavu trenérům, rozhodčím, špatně nabroušeným bruslím nebo nekvalitním hokejkám atd. Všichni určitě hodněkrát slyšeli věty typu "já byl za mlada lepší než tamten, ale kvůli zranění jsem musel přestat" nebo třeba "trenér/učitel si na mě zasednul", jako běžnou věc lze každou chvíli v médiích vnímat neúspěšné sportovce, jak popisují, že se nehodili trenérovi do koncepce, nebo že kouč bezdůvodně upřednostňoval jiné svěřence. Je zajímavé, že ti opravdu nejlepší se hodí vždycky do jakékoli koncepce... Málokdo si umí přiznat, jak se věci doopravdy mají - úspěch je moje zásluha, ale za neúspěch můžou ostatní. Jak trefně analyzují někteří extraligoví trenéři na pozápasových tiskovkách - "vyhráli jsme (MY VŠICHNI), protože hráči přesně plnili moje pokyny", nebo naopak "mužstvo prohrálo (ONI), protože na ledě hráči neplnili moje pokyny, přestože byli skvěle připravení"... Možná za to, že lidé u nás nechápou, že svůj život mají výhradně ve svých rukou, může vymlouvací český jazyk. Nenápadně nám odmalička podsouvá, že nic není naše chyba - když Angličan řekne "I missed the bus", tak je hned jasné, kdo je na vině. Naproti tomu v Čechách rádi říkáme "Ujel mi autobus", z čehož podvědomě vyplývá, že já nic, ale autobus je ten špatnej.

Každopádně by našemu hokeji prospělo, kdyby každý přiložil ruku k dílu, kdyby všichni zainteresovaní zapomněli slovo NEJDE a společnými silami zkusili začít rozmotávat klubíčko alibismu od nejmenších problémů. Kdo ví, kam je možné se dostat...?

6. Všechno je o návycích

Alfa a omega všeho! Správné návyky mají zásadní vliv na úspěch v jakékoli kariéře, stejně jako špatné návyky nás přivedou k neúspěchu. Pozitivní návyky znamenají život prožitý ve zdraví a štěstí, stejně tak negativní návyky jsou příčinou nemocí, zklamání a neštěstí v životě obecně. Návyk na ponocování dělá z lidí ráno bledé unavené trosky, návyk na brzké vstávání přináší do denního rozvrhu spoustu cenného času navíc. Návyk na to, že si musím každou chvíli zapálit, ze mě dělá kuřáka obtěžujícího okolí, návyk na to, že si musím každý den zasportovat, způsobí, že se budu cítit nesvůj vždycky, když mě okolnosti nepustí do gymu či na kolo. Pokud si navyknu na nezdravé jídlo, stává se ze mne žhavý kandidát všelijakých zdravotních problémů, naopak pokud ze zvyku dbám na správnou životosprávu, hrozí mi, že doktora potkám akorát v Ordinaci v růžové zahradě... Návyk je náš autopilot - většinou ani nevíme, proč danou činnost vyhledáváme, prostě jsme na to navyklí. Hromadu návyků získáváme už v raném dětství, takže by si každý rodič měl uvědomit, jak se chová, k čemu svoje dítě vede a co tím svému potomstvu dává do podvědomí. Návyk člověk získá snadno, ani neví jak, ale zbavit se ho, bývá brutálně těžké. Čím déle návyk přetrvává, tím hlubší je jeho stopa v našem mozku a o to víc práce stojí, překrýt tuto nechtěnou stopu stopou novou. Nešťastný člověk hledá výmluvy všude možně (taky jeden z rozšířených návyků), jenže si neuvědomuje, že jsou to jeho vlastní špatné vzorce chování, kterým by měl přisuzovat vinu...

 Velmi užitečný, a zároveň často opomíjený, je třeba návyk na správné dýchání. Uvolnění, regenerace, koncentrace, nabuzení, okysličení organismu atd. - všechny tyto důležité složky sportovního výkonu lze správným dýcháním zlepšit, a samozřejmě i naopak.

Hokejista odmalička zvyklý na to, že trénink není pouze 60 minut na ledě, ale taky spousta práce okolo, nebude mít s žádným trenérem problém (možná teda s takovým, který toho po svěřencích moc chtít nebude...), akorát mu bude divné, proč všichni ostatní před tréninkem kecají v kabině o volovinách s žabkama na nohách, zatímco on sám si převlíká zpocené tričko. A po tréninku přijde další nechápavý výraz ve stylu "kam všichni tak spěchají, copak neslyší to volání těch činek z posilovny?"...

Pokud mě moje podvědomí nenechá nic ošidit, vypustit, pokud jsem navyklý jít do všeho na 100%, pak je pravděpodobné, že natrénuju víc než ostatní, což se dříve či později na jakémkoli sportovišti ukáže. A naopak, pokud jsem navyklý si každou chvíli ulevit, sem tam něco ošidit, "vždyť se nic hroznýho nestane", tak je skoro jisté, že ze mě bude lempl, což se taky dřív nebo později ukáže... Člověka navyklého makat jen tak nepřekvapí velký objem práce, nebude si stěžovat na nepřízeň osudu, ale prostě půjde na to. Naopak Homo senzitivus - člověk na práci citlivý, bude vždycky mít akorát plnou hubu keců, ale skutek utek.. 

Když bych se měl zmínit o návycích typických pro malé hokejisty, tak by měli rodiče co nejdříve pochopit, že dětem velmi pomůže, když:    si zvyknou sprchovat se po tréninku v kabině (hygiena, imunita, smrad), se naučí vázat brusle samy co nejdříve, aby rodiče už nemuseli vůbec do kabiny (samostatnost), si budou moct interní problémy řešit samy bez věčného organizování od rodičů (komunikace, samostatnost, emoční inteligence), si zvyknou nežrat po tréninku párky v rohlíku (výživa, zdraví!), budou nahlas zdravit všechny dospělé (slušnost), včas pochopí, že hokej je kolektivní sport, ve kterém má každý svou určitou úlohu...

Věnujme všichni svým návykům velkou pozornost! Většinou je "podědí" i naše děti, tak ať se potom nedivíme...

7. Není to jen o gólech a asistencích

Hokej se hraje na góly, bez gólu se vyhrát nedá, ale je třeba pochopit, že hokej je kolektivní sport a že bez spolupráce hráčů na ledě gól padne málokdy a tím pádem mužstvo nemá moc šancí na úspěch. Taky si každý musí uvědomit, že hra s pukem na holi tvoří minimální část hokejistovy práce na ledě během zápasu, drtivou většinu icetimu v utkání stráví hráč dřinou bez kotouče. Takže už děti musíme chválit nejen za vstřelenou branku nebo pěknou asistenci, ale taky za úspěšně založený útok, za důraznou práci před oběma brankami, za vítězné vhazování, za zablokování střely soupeře, za úspěšný forčeking, za poctivý bekčeking a za další atributy správného "týmového plejera", protože v dětech přece chceme podporovat rozvoj pozitivních návyků (zase to pravidlo č. 6) v oblastech, které jsou klíčové pro zvýšení šancí mladého učně hokeje na eventuální budoucí úspěch.

(Tématu širšího pohledu na to, jaké vlastnosti je důležité sledovat a podporovat už u žáků, se více věnuju v článku Není to jenom o gólech a asistencích!)

8. Postaršování je blbost

Další zbytečně nafouknutá bublina a příčina spousty zla v mezilidských vztazích tragikomedie nazývané český žákovský hokej je postaršování. Kdyby rodiče rozumněli zákonitostem cesty k úspěchu, bylo by nám všem kolem hokeje zase o chloupek líp! Věděli by totiž, že nechávat za každou cenu svoje dítě hrát s o rok staršími spoluhráči má smysl pouze tehdy, pokud dítě vyčnívá svými dovednostmi, fyzickými a mentálními dispozicemi i v této kategorii. Pokud ovšem dítě zapadne do průměru, hraje ve třetí pětce, jen aby se na tři pětky mohlo nastoupit, tak je postaršení prostě chyba. Každý víkend na stadionech vídám případy, kdy se z na svůj věk šikovného hokejisty hozeného do jámy lvové mezi větší a silnější soky stává odpalovač puků, jen aby neudělal chybu, aby si prostě odehrál "to svoje". Když vidím na tribuně jeho nervózně podupávajícího otce nadšeného ze skutečnosti, že jeho mladej stačí i o rok starším, šel bych mu dát pěstí. Dotyčný hrdý táta si totiž bohužel neuvědomuje, že kluk po pár sezónách v průměru "zapomene hrát hokej". Jestli chcete v hokeji pomýšlet na úspěšnou budoucnost, musíte na ledě (často) dominovat! Musíte být na ledě při všech důležitých situacích (přesilovky, oslabení, snaha o vyrovnání, snaha o udržení vedení,...) každý zápas, každou sezónu! S rostoucím věkem dětí a s přibývající konkurencí se špička pomyslné pyramidy zužuje a postupně zústávají výhradně lídři, hráči na ledě pravidelně výrazní, a naopak průměr začíná odpadávat. Hráč, který si pravidelně "odehraje svoje", byť o třídu výš, bude těžko konkurovat borcům hrajícím sice s vrstevníky, ale dominujícím každý zápas. Jeho pro úspěch rozhodující vlastnosti budou po čase stráveném v průměru zakrnělé a velice těžko se ještě někdy rozvinou. Hokejista "první pětky" si pod tlakem konkurence najde svoji roli i v pětce třetí, což ovšem bude znamenat pád hráče "třetí pětky" dolů, a tak dál a tak dál, až na startovní čáře dospělého hokeje budou stát pouze hráči "první pětky"... Říká se, že hráč "první pětky" v první lize (nemyslím konkrétně naši letos nazývanou WSM ligu, ale obecně kteroukoli nejvyšší soutěž) zůstane hráčem "první pětky" i v lize druhé a stejně tak hráč "čtvrté pětky" bude i o soutěž níž pořád jen hráčem "čtvrté pětky"... A taky se říká, že některé z hvězd světového hokeje mají ve skutečnosti o rok či dva víc, než se uvádí. Proč by je chtěl někdo pomladšovat??? No právě proto, aby odmalička dominovali, aby rozvíjeli vlastnosti správného lídra, aby měli o něco větší šance na prosazení se v hokeji. Ale jsou to jen povídačky...

 Dát šest gólů každý víkend, být v každém důležitém okamžiku na ledě, zvykat si na fakt, že "to na mě stojí" v každém zápase, je jednoznačně pro eventuální budoucí úspěch daleko výhodnější, než úctyhodně stačit starším kamarádům a sklízet chválu za to, že jsem nic nepokazil. Nebo z opačného pohledu - pokud hráč ve svojí kategorii výrazně nevyčnívá, "nedělá si se soupeři, co chce", tak o kategorii výš prostě nemá co pohledávat!

9. Zápas je za odměnu

Zápas! Slovo v žákovských kategoriích chybně brané za alfu a omegu veškerého hokejového dění, za jediný indikátor smyslu toho, jestli na hokej chodit či nechodit, za hlavní determinant budoucí úspěšnosti dětí. Posvátné slovo, které má tu sílu, aby sezónu co sezónu ovlivňovalo náladu ve stovkách rodin na dlouhé týdny (pár dní před ním obava z výsledku a pár dní po něm buď euforie nebo frustrace dle výsledku, a tak pořád dokola). A díky VŠEMI ZÚČASTNĚNÝMI nepochopenému významu tohoto slova taky zbytečně nafouknutá děti stresující bublina a jedno z nejhlušších míst výchovy malých hokejistů u nás!

Aby bylo jasno, hokej se dělá kvůli zápasům. Všechno, co se na tréninku dělá, musí mít nějaký význam pro hru v zápase! V českém hokeji se ale jaksi zapomnělo na to, že je obrovský rozdíl mezi zápasem žáčků a dospělých profíků! U dospělých se samozřejmě dělá všechno pro úspěch, kdežto u dětí je zápas "pouze" nejideálnější příležitost k učení se řemeslu! Nikde jinde se lépe nelze naučit hrát než při hře samotné. Proč teda málokdy vidím žákovského trenéra ukazovat na střídačce na tabulce hráči, co před chvílí na ledě udělal špatně a jak by to měl udělat lépe? Proč drtivá většina trenérů na střídačce neustále na děti (popř. na rozhodčí) jenom huláká a nadává? Proč se na střídačkách chválí pouze v případě vstřelení gólu? Proč bývají děti ze zápasu zmatené, protože nechápou, za co dostaly kartáč, nebo ani netuší, že něco udělaly správně, když je nikdo nepochválil? Jak to, že pouze málokdo chápe zápas jako obrovský prostor pro to, aby se dětem pomohlo s učením o zákonitostech jejich oblíbené disciplíny? Proč se proboha u dětí všechno točí okolo výsledku bez zohlednění zásadního významu zápasu pro výchovu? Proč se děti bojí "opravdu" hrát a radši hrajou "na jistotu"? Proč je zápas kolikrát pro děti stres a ne odměna? Nechápu!!!!!!

Každý zápas je pro děti významný jenom tolik, kolik si z něj odnesou do budoucna. Mělo by se řešit pouze to, jak moc poučných bylo pro děti těch cca. 20 minut "icetimu" (přibližně stejně, jako při hodině tréninku) a pár hodin "teambuildingu", nic víc, nic míň. Všichni přece musí chápat, že pokud za neustálého hurónského řevu trenéra mužstvo alibistickým způsobem uodpaluje zápas do vítězného konce, tak je to spíš pyrrhovo vítězství, díky kterému si mladí hokejisti ukládají do mozků fatální vzorce chování, jako např. "čím míň hraju s pukem, tím víc mě všichni chválí", nebo "ani nemusím tolik bruslit, když do toho puku včas praštím" atd. Takže dětem vítězství vlastně uškodí! Jenže rodiče, neuvědomujíc si důsledky svojí neznalosti, po takovém zápase trenéra ještě vynáší do nebes, a tím se naplno roztáčí kola paradoxního českého systému "výhra je víc než výchova", ve kterém rodiče radši nechávají svoje dítě v "lepším" klubu, kde sice jejich ratolest sbírá týmová vítězství, protože ze stejného důvodu do klubu míří spousta "lepších" hráčů,  ale nezahraje si tolik = nedostane tolik prostoru na učení, jako by tomu bylo v "horším" týmu, kde by ovšem hrozily "frustrující" porážky. To, že "velké" kluby často jen díky jménu = zadarmo = bez větší snahy naplňují žákovské soupisky, že často preferují počet dětí = objem příspěvků před kvalitou práce, že většina úspěšných hráčů vyšla z těch "menších" oddílů, si bohužel moc rodičů neuvědomuje... Zástup zabedněnců okolo českého hokeje si taky bohužel neuvědomuje, že každá prohra může díky rozumnému pozitivnímu přístupu trenérů a rodičů znamenat spoustu poučení a motivace pro příště! Aby nedošlo k nedorozumnění - děti musí chtít vyhrát! Hokejový zápas se v tomto ohledu ale přece neliší od ostatních sfér dětského života - v dětech je třeba rozdmýchávat plamínek touhy něčeho dosáhnout, ať třeba hrajou pexeso, nebo jedou na kole do kopce, či píšou písemku z češtiny. Pokud do jakékoli činnosti dají děti všechnu snahu a koncentraci, tak je vyhráno, i kdyby se eventuálně prohrálo...

Jiný, úsměvnější, ale taky zcestný pohled na význam zápasu pro děti, jsem zaznamenal z úst rodičů i dětí samotných - něco ve smyslu "neměli bychom ve středu tolik na tréninku makat, vždyť budeme v sobotu na zápas unavení". Jakože máme směřovat tréninky u dětí k víkendovému klání místo k dlouhodobému zlepšování? Že budeme pilovat systém hry na úkor dovedností? Trochu Magorov! Nebo mě "baví" výmluvy trenérů, že nemůžou hrát přáteláček, protože mají velkou marodku a v ní i pár nejlepších borců a museli by hrát na dvanáct hráčů... Proč by si nemohli pořádně zahrát i ti "slabší"? Že by se mohlo prohrát? Tak jim radši nedáme vůbec příležitost, aby se něco naučili? Co pravidlo č. 2?! Co rozdíl mezi dětmi a profíky? Tak znova - pro děti je jakýkoli zápas "pouze" výborná příprava na eventuální vzdálenou budoucnost, kdy budou muset začít hrát na výsledek. Do té doby není rozdíl, jestli jde o "mistrák", přátelák nebo vánoční turnaj! Ke všem musí děti, trenéři i rodiče přistupovat stejně, vyhrát se musí chtít, ale prohra je prostě jenom další užitečná lekce pro další vývoj.

Taky by se  v prostředí českého žákovského hokeje mělo konečně brát v potaz, že zahrát si zápas je privilegium! Jakási odměna za účast a práci v tréninku, za slušné chování či za prospěch ve škole. Trenér by měl ve spolupráci s rodičem a učitelem dbát na správnou výchovu a měl by mít možnost nenominovat dítě na zápas jako jeden z motivačních faktorů. Pravidlo č. 3 fungovalo skvěle v dobách mého dětství, vybavuju si případy, kdy kolikrát dokonce sám otec osobně omlouval syna z účasti na zápase kvůli špatným známkám ve škole nebo jiným průšvihům. V současné době je zaprvé dětí málo, takže nenominovat hráče na zápas by mnohde znamenalo nemít s kým hrát (což si bohužel rodiče i děti moc dobře uvědomují a odráží se to tím pádem i v jejich chování), a zadruhé rodiče v "nové době" svým zlatíčkům dovolí cokoli, neustále je omlouvají a svádějí vinu na všechny a všechno okolo, takže když si náhodou někde nějaký trenér dovolí nechat hráče místo zápasu doma, sesype se na něj sprška nechápavých otázek a obvinění z překročení trenérských pravomocí... Pochopit, že jeden vynechaný zápas může být dobrá výchovná lekce pro celý zbytek života, je pro české hokejové rodiče z nějakého důvodu nemožné. Bohužel pro jejich vlastní děti...

10. Ujasni si priority

Jak píšu u pravidla č. 11, rozvoj pohybových dovedností u dětí by měl mít hlavu a patu, od co nejpřirozenějšího pohybu v co nejpestřejší škále činností postupně až ke specifickému tréninku. První sezóny je hokej pro děti jedním z jejich "zájmových kroužků", s přibývajícím věkem se vztah dětí k této disciplíně začíná krystalizovat - některé děti to ani moc nebere, ale chodí trénovat, protože to prostě chtějí rodiče, jiné děti hokej baví stejně jako několik jiných aktivit, no a pro některé pomalu ale jistě přestává existovat cokoli jiného, jejich jediným světem začíná být zimní stadion a nedovedou si představit žádnou lepší zábavu, než nahánění černé gumy po ledě. U které skupiny si myslíte, že je teoreticky největší pravděpodobnost, že u hokeje vydrží nejdéle? Odpověď zní u všech! Až hormonální, somatické, mentální, zdravotní a jiné životní kotrmelce v určitém věku hrají zásadní úlohu vzhledem k budoucí "kariéře", nicméně v žákovských kategoriích se dá velice těžko odhadnout, jak to všechno dopadne. Ano, znám "experty", kteří vám o desetiletém klukovi řeknou, jestli z něj bude Jágr nebo ne, ale jejich "fundovanost" je stejná jako vaše, když v kasinu vsadíte na červenou - jsou jen dvě možnosti... Ovšem je potřeba si uvědomit jednu stěžejní věc! Že nakonec nejdál dojdou zástupci skupiny "hokej a nic než hokej" (nemyslím nejdál jako na vrchol, myslím nejdál ze zmíněných skupin prcků dle vztahu k hokeji), je zapříčíněno postupným nenápadným zvětšováním rozdílů mezi těmi, co hokeji dávají maximum, a těmi, co hokej berou stále jako zájmový kroužek. Pokud dítě navštěvuje drahou prestižní školu a nestíhá tím pádem všechny tréninky v týdnu, pokud dítě jezdí s rodiči k moři každý srpen a každé Vánoce, pokud dítě "musí" v zimě každý víkend na hory, aby si "užilo dětství", po pár sezónách bude na ledě zřetelně poznat, který z hráčů vynechal minimum tréninků a zápasů či naopak makal ještě nad rámec klubu, a který z hráčů si dosyta "užíval dětství". Pověstné nůžky se prostě budou otevírat víc a víc, děti z "kroužku" to bude bavit míň a míň, protože prostě nebudou stačit, budou dostávat stále méně příležitostí a jejich sebevědomí bude klesat společně s tím, jak je kolektiv ostatních z klubu "hokej a nic než hokej", kteří společně prožili mraky srandy, zatímco si "kroužkaři" užívali dětství, bude vytěsňovat ze svého středu. Vím, o čem mluvím - rodiče opravdu nemusí mít obavy, že by děti stoprocentní oddaností hokeji přišly o dětství či o srandu. Naopak jsem přesvědčený, že s kamarády z kabiny zažije každý situace, které nikde jinde zažít nelze...

A ještě je taky nutné vzít v potaz pravidlo č. 6 - dávat hokeji maximum je návyk, díky kterému lze v krizových obdobích překonat spoustu překážek...

Takže je to jenom vaše volba! Vyhodnoťte si doma pěkně priority, žádný trenér vám nemůže zazlívat, ať si se svým dítětem na úkor hokeje vyvádíte cokoli! Jenom potom naopak vy nesvádějte případné zklamání vašich dětí na trenéry, špatné kamarády a nevím, co ještě...

11. Trénuj rozumně

Toto není myšleno jako navádění, aby se trénovalo méně či více, déle či kratší dobu, každý den či obden, spíš mě vytáčí spousta mýtů charakteristických pro způsob přípravy mladých hokejistů u nás obecně. Hodně rodičů řeší už od přípravky, jak trénovat, co trénovat, kolik trénovat, nicméně jediný správný názor je, že škála sportovních aktivit musí být pro děti co nejpestřejší, co nejpřirozenější a hlavně co nejzábavnější! Nejen pro malé hokejisty je důležitý gymnastický obratnostní základ a z něj vycházející co největší množství co nejhlubších pohybových dovedností. Zakázal bych individuální tréninky pro děti do určitého věku, pokud jim ovšem nechceme oblíbenou disciplínu znechutit. (Píšu to jako provozovatel soukromé hokejové školy a majitel tělocvičny!) Naopak bych vyhledával co nejvíce příležitostí k co nejspontánnějšímu "blbnutí" ve skupině více dětí. (Individuály vždycky končí ve stylu "hotovo, díky, ahoj, nashledanou", kdežto po vypršení času na skupinový trénink je za řevu "coooo? uuuuuuž? eště neeeeee!" skoro nemožné dostat vysmáté uřícené děti domů. Na který typ tréninku se dítě asi bude příště těšit?"

S přibývajícím věkem a s přihlédnutím k fyzickému a mentálnímu vývoji je dobré neprospat tzv. "zlatý věk motoriky" a nepropásnout taky vhodnou dobu na rozvíjení rychlosti, úpolové síly, odrazové síly atd. Prostě postupně trénovat čím dál specifičtěji, ale nikdy nezapomínat na tělesné schránce ne úplně prospěšný charakter nejkrásnějšího sportu na světě a kompenzovat a kompenzovat... Kompenzace - další v českých hokejových vodách dle mých zkušeností dost nepochopené slovo - někde podceňované, jinde přeceňované, často špatně interpretované. U nejmenších dětí by to mělo znamenat jednoduše co nejvíc různých pohybových aktivit vedle hokejového bruslení, u starších dětí je nutné začít se věnovat POSILOVÁNÍ svalů hlubokého stabilizačního systému a svalů kvůli "přiblblému" hokejovému postoji ochablých, UVOLŇOVÁNÍ a mobilitě kloubů, zejména kyčlí a ramen, a PROTAHOVÁNÍ svalů z hokeje přetížených a zkrácených. Pravidelná péče o nerovnoměrně přetěžované dětské tělo má za následek 2 obrovské benefity: zaprvé samozřejmě předcházení, popř. nápravu problémů, zadruhé návyk (a zase pravidlo č. 6!) na to, že správný hokejista svému pracovnímu nástroji, svému "eseróčku", věnuje mimo led přinejmenším stejně času jako na ledě. Jako určitou "kompenzační" součást života je nutné brát i regeneraci a odpočinek! Únava znamená pro organismus stres, který se uvnitř ukládá a kumuluje, pokud jej člověk nevykompenzuje dostatečnou regenerací. Nejlepší odpočinek je samozřejmě spánek, jeden den volna v týdnu bez jakýchkoli fyzických aktivit taky nemusí být na škodu... Stěžejní roli pro kvalitní regeneraci hraje kvalitní strava! Z mého pohledu dělá dokonce ten největší rozdíl v otázce, proč jsou např. osmnáctiletí Skandinávci fyzicky připravení na dospělý hokej, kdežto stejně staří Češi většinou nemají nárok... Odmalička je prostě základ dávat bacha na to, čím svoje tělo zásobuju! Fakt bohužel platí to okřídlené pravidlo, že pokud chci jezdit navoněným Rolls-Roycem (=hrát NHL), tak do něj přece nemůžu tankovat vysmažený olej z friťáku (=párky v rohlíku či bramboráky, jak to na našich stadionech funguje)!!! To mě ta kára asi daleko nedoveze...

A teď bych se chtěl vrhnout na některé neuvěřitelné bludy, kterými je český mládežnický hokej v pohledu na trénink prošpikovaný a které jej dle mého názoru jako těžké břemeno táhnou dolů. Nebo abych nebyl tak negativní - neumožňují mu stoupat vzhůru dost rychle... Je samozřejmě třeba odhlédnout od objektivních příčin následujících případů (nedostatek dětí či financí atd.), beru to jen jako čistý fakt a jako apel k zamyšlení.

CELOROČNÍ PŘÍPRAVA NA LEDĚ - ze všech stran, i z míst nejvyšších, se 30 let vkuse ozývá, že hokejista si musí od ledu 3 měsíce odpočinout! Proč proboha? Copak tenista si dává podobně dlouhou pauzu od rakety? Fotbalista od míče? (No je fakt, že "kopačky" v Čechách mají celkem dlouhé utrum bez balonku během dvou přípravných fází každé své sezóny, pak to ale na tom place taky podle toho vypadá...) Pravda je, že nemůžeme děti trápit 12 měsíců stereotypním režimem a drilem, ale ať mi do háje zelenýho nikdo netvrdí, že někomu uškodí, když si bude moct i během jarních a letních měsíců v určitém "summer hockey" režimu, tozn. na pohodu, bez výsledkových stresů, a za dodržování každodenního "kompenzačního" způsobu tréninku, zabruslit na ledě! S úsměvem na rtu si dvakrát týdně popilovat dovednosti, na které není tolik času během řádné sezóny. Ať na mě nikdo nechodí s argumenty, že by letní provoz zimáků stál moc peněz! Zaprvé by tyto výdaje měly daleko větší význam než nesmyslné výdaje na kdeco, a zadruhé znám hordy hobíků, které by platily zlatem za možnost zahrát si hokej v rozumnou hodinu na dostupném zimáku, čímž by se mimosezónní provoz hokejových hal snad i zaplatil...

OBJEM A KVALITA TRÉNINKU - úplně "miluju" všudypřítomné přesvědčování se, jak u nás trénujeme dostatečně a jak jsme na správné cestě a podobné sračky! Pokud se toto moje dvanáctero týká žákovských kategorií, tak se dá říct, že ještě dejme tomu jedeme s ostatní vyspělou Evropou (o zámoří nemluvím...) ve stejném vlaku. Objem tréninku na ledě, mimo led, možnosti mimoklubové přípravy (často ovšem bohužel k nelibosti klubů), počet zápasů, to všechno činí naše žáky plus mínus konkurenceschopnými. Ale pozor, mluvím o objemu! O náplni tréninků, o jejich kvalitě, jakož i o kvalitě zápasů (soutěží) už se ale musí polemizovat. V dorosteneckém věku se najednou divíme, proč nám ten vlak, ve kterém jsme ještě nedávno seděli, začíná pomalinku ujíždět, protože si neuvědomujeme tři podstatné skutečnosti:

1.) Na to, aby se určitá dovednost pořádně rozvinula, je potřeba spousta hodin tréninku. Proto je celkem pochopitelné, že po např. třech sezónách pilování nemusí být rozdíl mezi tím, kdo piloval víc, a tím, kdo piloval míň, tolik viditelný (= v osmé třídě stačíme), ale po pěti sezónách už rozdíl bude znát (= v šestnácti stačit přestáváme).

2.) Chybí nám hodiny tělocviku jako za komunistů! Jedna z minima dobrých věcí, které nám dala doba totality, byla celostátně osnovami řízená tělesná výchova na základních školách. V rámci vyučování jsme se naučili gymnastiku, atletiku, všechny možné míčové hry atd., plus k tomu jsme samozřejmě ještě trénovali. Podobným způsobem to stále funguje např. ve Skandinávii, zatímco u nás víme všichni, za co ten tělák stojí... A my se potom divíme, proč najednou zaostáváme i v dovednostech dříve náš hokej zdobících a nadřazujících nad ostatní, jako je třeba čtení hry a herní vyčůranost, přitom nám nedochází, že ti "pitomí" seveřani jedou od prvního stupně základky týden co týden florbal, basket, fotbal, házenou atd., takže na prahu dorostu mají v mozku uloženo bambilion odehraných vyzkoušených vyřešených herních situací mimo hokej samotný, kdežto u průměrného českého osmáka hrozí, že mu přihrávkou basketbalovým míčem zlomíte nos.

3.) Ta kvalita! Kvalitou tréninku myslím to, co a jak se na tréninku dělá. Přežitou přeceňovanou pro hokejistu nepodstatnou nudnou výbušnost zabíjející VYTRVALOST drtíme dál, jakoby se čas zastavil v minulém století, zabere to totiž hodně času a trenéři nemusí vymýšlet nic složitého. Na ledě se víc minut prokecá, než protrénuje, před zápasem frčí bago s míčem místo dynamické do zpocena provedené přípravy, atd. atd. INTENZITA práce je Achillovou patou celého českého hokeje! O kvalitě soutěží napíšu jen to, že HC Letci Letňany ročník 2003 mají letos ve svazové "lize" dejme tomu 5 rovnocenných soupeřů. Nemyslím to nijak povýšeně, je to prostě fakt. To znamená, že za celou sezónu zažijou naši sedmáci v "lize" 10 jakž takž vypjatých soubojů. A pak se divíme a přemýšlíme, proč se nám konkurenti vzdalují? Když rok co rok hrajou třikrát tolik těžkých zápasů? To neumíme počítat? Taky se mi vybavuje vtipné svazové doporučení z jinak celkem sympatických nových skript pro uchazeče o trenérskou licenci B, že sedmáci by měli sehrát před samotnou soutěží 5 až 7 přípravných utkání... Když pominu, že nevidím u žáků smysl v dělení na přípravná a soutěžní utkání, tak bychom podle šéfů hokeje měli za sezonu odehrát celkem 35 až 37 utkání, z toho když Pánbůh dá, 15 až 17 kvalitních. (Co by na toto číslo říkal můj trenérský guru Zbyněk Zavadil, který prý se svými svěřenci odehrál i 120 zápasů za rok?) To jsme fakt machři, že z tohoto "konkurenčního" hovna ještě pořád pleteme na mezinárodní scéně bič! To by nedokázal ani Copperfield...

A ani ten objem tréninků nakonec není úplně ok...U nás rádi kašleme na rozcvičky před tréninkem, takže se nenápadně obíráme o cca. 3 x 20 minut smysluplného pohybu týdně, což za jednu sezónu dělá pouhých 40 hodin! Nehledě na to, že následující trénink na ledě má pro zapracovaný rozpumpovaný organismus o poznání větší efekt... Jakkoli krátká suchá fáze po tréninku či po zápase je u nás taky málo vídaná rarita. Je mi jasné, že nelze děti trápit nějakými nesmyslnými obrovskými tréninkovými dávkami a že ani sebevětší objem práce nebude mít na schopnosti a dovednosti malých hokejistů okamžitý a trvalý efekt, ze všeho nejvíc jde ovšem o pravidlo č. 6! Dorostenec dlouhodobě NAVYKLÝ na to, že každý trénink na ledě rovná se kus práce před ním a ještě kus po něm, že se doma u telky každý den poválí po pěnovém válci a vystrečuje, že dát si pořádně do těla den před zápasem ho nezabije, boreček ovládající techniku dřepu, odrazů, shybů, vzpěračských cviků atd., má výbornou startovací pozici do další fáze vývoje, do fáze, ve které se musí začít doopravdy makat...

OD PUBERTY PŘIDÁVEJ PLYN - tady trošku přesahuju hřiště žákovských kategorií, kterým je moje dvanáctero věnováno, ale považuju za nutné zdůraznit, že to v Čechách děláme naopak - odmalička rodiče s dětmi vymetají kdejaký trénink, kdejakou hokejovou školu (těším se na vás znovu v červenci), všichni studují všemožné tréninkové metody a shánějí co nejvíc cvičení pro svoje děti, ale v období hormonálních změn, v období, kdy klukům začne stříkat testosteron z uší, v období, kdy je nutné podřadit a vykroutit motory puberťáků do nejvyšších otáček, protože jejich organismy na to čekají, v tomto kurva rozhodujícím období my u nás kurva dáváme nohu z plynu!!! Během tréninků přípravky vídám za mantinelem 3x víc dospělých, než je na ledě dětí - tetičky, babičky, kamarádky,... všichni chtějí vidět toho malého Crosbyho. A na tréninku mladších dorostenců? Skoro ani noha. Nezájem. Rodiče si nevímproč myslí, že už je jejich patnáctiletí frajeři nepotřebují, že už kašlou na věčné rodičovské připomínky a pochvaly, ono to bohužel funguje trochu jinak. Zaprvé je fakt, že těch rodičovských keců do hokeje bylo až dost během žákovských let, takže by možná stálo za to zezačátku lehce ubrat a šetřit si to na později... Zadruhé to možná nevypadá, ale ten puberťák potřebuje zájem rodičů stejně jako dřív, ne li ještě víc. Že se rodiče tolik nestarají o to, co dělá na tréninku atd. bere jako signál, že to pro rodiče není už tak důležité a podvědomě vypíná jeden z motivačních motorů, což může být třeba touha dělat rodičům radost... Zatřetí představy o tom, čeho všeho jsou kluci v tomto důležitém období schopní, jsou v naší zemi hodně přízemní, ale to už opravdu není tématem tohoto příspěvku...

12. Ber to s nadhledem

Podle některých zdrojů zhasne až 95% dětských komet ještě před dovršením juniorského věku, takže je lepší si uvědomit, že se není třeba stresovat, jak dopadne víkendový turnaj v Horní Dolní, víc medailí na stěně znamená s odstupem času jen víc zbytečností na přemisťování po bytě, vůbec o ničem nerozhoduje synova nominace na prestižní turnaj do Quebecu. Nejlepší střelec turnaje třetích tříd už dávno usnul s myšlenkou, co si asi zítra postaví v Minecraftu, zatímco jeho pyšný otec s panákem v ruce stále nesmyslně není schopen potlačit vzrušení z pocitu, že mu doma roste nový Jágr... Spousty životních příběhů slavných osobností z různých oborů lidské činnosti jsou zase naopak důkazem, že podobně jako většina brzo zářících komet taky brzo zhasne, tak většina úspěšných začala pořádně zářit až později, v určitém věku, za určitých okolností a na základě určitých impulsů. (Např. životopis Michaela Jordana je dost inspirativní.) Cesta k životnímu úspěchu je zkrátka příliš složitá na to, abychom mohli o kterémkoli malém hokejistovi prohlásit, že má vyhráno, nebo naopak nad jiným úplně zlomit hůl. Jediné, na čem u dětí opravdu záleží, je hloubka jejich lásky k hokeji (pozor! ne hloubka lásky jejich rodičů k hokeji!), protože v konečném účtování stejně platí pravidlo č. 1...

 

 

Pokud jste dočetli až sem, tak by vás možná mohly zajímat některé zdroje moudrosti, ze kterých rád čerpám, pokud je ovšem už dávno nemáte v malíku... Z českých autorů doporučuju například vše od Ivo Tomana či Mariana Jelínka, parádní kousky analyzující sport z pohledu jeho mentální stránky lze však najít zejména u zámořských odborníků. Některá níže zmíněná díla je možné sehnat přeložená do češtiny, v některých si ale bez znalosti angličtiny nepočtete. Přestože v originále, tak jejich přelouskání není tak složité, problematiku rozebírají jednoduše a srozumitelně, tzv. pro blbce, narozdíl od některých českých příspěvků z oblasti sportovní psychologie, ze kterých mě často rozbolí hlava a kolikrát je ani nedočtu do konce... Rozhodně stojí za to kouknout do těchto knížek:

Emoční inteligence (Daniel Goleman)

Sportovní gen (David Epstein)

The talent code (Daniel Coyle)

Talent is overrated (Geoff Colvin)

Outliers (Malcolm Gladwell)

Bounce (Matthew Syed)

The genius in all of us (David Shenk)

Mind gym (Mack & Casstevens)

Na cestě k vítězství (Terry Orlick)

Hockey tough (Saul Miller)

Ohodnotit tuto položku
(49 hlasů)
Pro psaní komentářů se přihlašte
Go to top