Abych na webu měl co nejvíc mých názorů pěkně pohromadě, třeba pro někoho, koho by zajímaly, tak přidávám přepis rozhovoru, který jsem poskytnul deníku Sport v září 2015.

Téměř půlmiliardový zisk z povedeného mistrovství světa se na účtu hokejového svazu neohřeje dlouho. Většina z peněz bude již brzy investována do rozvoje mládeže. Bývalý vynikající útočník a dnes trenér těch nejmenších Michal Broš snahu svazu chválí. V rozhovoru pro Sport ale odkrývá i temnější pozadí výchovy zdejších dětí a teenagerů. Sám dokonce mluví o „vraždě“ mládežnického hokeje.

Snaha o zlepšení poměrů v mládeži je po ostré kritice veřejnosti ze strany ČSLH evidentní. Jenže zaručí nové projekty v budoucnu návrat k medailovým ziskům?

To není úplně tak jisté. „Máslo na hlavě totiž mají i trenéři a rodiče,“ míní Michal Broš o tom, kdo si ještě musí sáhnout do svědomí, aby Češi jednou zase vyhrávali. Má k tomu co říct. Jako mistr světa zná, jaké to je hrát na nejvyšší úrovni, a teď má velmi dobré povědomí také o jeho podhoubí. Po konci kariéry se s nadšením věnuje nejmenším dětem v Kralupech nad Vltavou.

Přesně na takové malé kluby, v jakém působíte, svaz novými projekty za stovky milionů korun cílí. Pomůže i vám?

„Určitě! Dostaneme od svazu výstroj pro začínající děti. To je dobrá myšlenka, aby si děti hokej mohly alespoň zkusit. I kdyby nakonec po těch začátečních sezonách zjistili rodiče, že to dál neutáhnou, nebo by hokej nebavil, tak je to alespoň nic nestojí. Otevírá to příležitosti pro víc dětí. A taky už tady v Kralupech máme trenéra, kterého platí svaz.“

Jste s ním spokojeni?

„Funguje dobře. U tohohle programu je to ale celkem složité. Kluby musí mít štěstí na mladého zapáleného trenéra bez závazků. A my to štěstí máme. Pro lidi, kteří už mají rodinu a musí ji živit, je tahle práce složitější. Vidím to jako dobrou příležitost pro mladé ambiciózní kluky, kteří se trenéřině chtějí věnovat dál. Může to být pro ně začátek, odrazový můstek do trenérské kariéry.“

Jenže není u těch nejmenších dětí potřeba spíše starších a zkušenějších trenérů?

„Samozřejmě se tady můžeme bavit o nedostatku zkušeností. Když se tady bavíme o svobodném klukovi bez závazků, tak je zřejmé, že je to mladý borec. V takovém případě musí oddíl fungovat tak, aby to nevedl jen tenhle člověk. Musí tam být i zkušenosti a hlavně musí fungovat rodiče. Pak je tady samozřejmě i druhá věc, a to je systém, jakým se to dělá. Ne všichni vybraní trenéři to asi budou dělat dobře, se stoprocentním zápalem, jak by se to dělat mělo: to už je ale věc kontroly a nějaké normalizace. Je to složitý a velmi nákladný proces, bez kterého ale tenhle projekt dělat nepůjde.“

Jak tedy má vypadat podle vás ideální trenér mládeže, který by měl být placen ze svazových peněz?

„V Kralupech přesně takového máme. Je tady ochotný dělat všechno bez velkých nároků. Ten borec je tady schopný být od rána do večera a dohlídnout na všechny tréninky, dělá to s obrovským zápalem. To je důležité, takový trenér musí hořet! Já vždycky říkám, že když bych u dětí dal na misky vah zápal a fundovanost, tak čím jsou děti mladší, tím víc musí převažovat zápal. Musíte malé děti pro hokej nadchnout. Když budete mít vzdělaného trenéra, který pro to děti nechytí, je vám to na houby. Budou mít sice hezké tréninky, ale nebude je to bavit. Děti musí hokej bavit, musí z něj být nadšené.“

Zhruba takhle o tom mluvil také Milan Hnilička, který má na svazu projekt profesionálních trenérů do malých klubů na starosti. Řekl, že se v Česku v posledních letech zapomnělo na to, aby si děti na hokeji hrály. Místo toho jsou už odmala pod obrovským tlakem od trenérů i rodičů. Všichni chtějí jen vyhrávat.

„To je taky jedna z největších vražd našeho mládežnického hokeje a podle mě to vychází od rodičů. Alespoň já mám takové zkušenosti, že výchova v rodinách je o tom, že děti týden dopředu řeší, že hrajou se silným soupeřem a asi to nevyjde. Třetí třída pak hraje turnaj a trenéři staví dokola první pětku, aby se vyhrálo. I já samozřejmě chci vyhrávat, ať už hraju kuličky před barákem, nebo hokej. Kdybych nechtěl, ani bych nebyl správný chlap. Kluci to prostě v sobě mají, že si toho piňdoura potřebují přeměřovat. Vyhrát se musí chtít, ale pořád to není to hlavní. A to tady lidi nechápou.“

Takže zásadní problémy našeho hokeje začínají už v rodinách?

„K těm dobrým projektům, které teď svaz rozjíždí, bych si nejraději představil ještě jednu kampaň, nějakou osvětu pro rodiče. Aby se u nás na zimácích změnilo myšlení. Takhle tam zatím neexistuje ani moc velká důvěra. Máslo na hlavě mají trenéři i rodiče. Spousta trenérů to totiž nedělá tak, jak by se to dělat mělo, a na druhou stranu je tady spousta rodičů nespokojená, i když je trenér naprosto v pořádku. Například US Hockey má osvětový program, kde je rodičům tohle všechno vysvětleno od A do Z.“

Co je potřeba vysvětlit českým rodičům především?

„Myslí si, že musí mít mistra světa už v devíti letech. Nesmysl. Je třeba, aby dítě bylo mistrem světa ve dvaceti. Všechno předtím je příprava a v té je lepší občas prohrát než pořád vyhrávat. Z hlediska zkušeností a poučení je prohra vždycky lepší než výhra. Nutí vás zamyslet se nad tím, co jste udělali špatně. Rodiče si ale myslí, že prohra je konec světa a nakonec jsou tady děti vychovávány tak, že se prohry bojí. A to má pak následky…“

Jaké?

„Například, že v Česku nevychováme dobré obránce. Už u minihokeje trenéři nutí beky odpalovat v nebezpečí puky. Za dvě tři sezony tímhle přístupem máte z hráče vypiplaného odpalovače, který než aby něco pokazil a trenér na něj řval, nebo ho dokonce příští zápas posadil, to radši odpálí a všichni ho ještě plácají po zádech, že zachránil gól. V moderním hokeji přitom útočí všech pět hráčů a my tak nemůžeme konkurovat světu, protože jsme v útočné třetině ve třech, místo abychom hráli pět na pět. Obránce v mládeži zaviní gólů spoustu, než si najde svoji pozici, než zjistí, jak se v těch momentech zachovat, než se to naučí, ale o to přece u mládeže jde. Jenže tady je podvědomí hrát na bezpečí, a proto jsme tak zoufalí s kreativními beky. Znám trenéry, kteří ještě v osmé třídě zakazují obráncům vjíždět do útočného pásma. Nebo si zajděte na extraligu mladšího dorostu a tam neuvidíte beka, který by zaútočil. Všechno je tady nemoderní, zastaralé a připosrané.“

Vlak nám na mezinárodní úrovni podle expertů ujíždí nejvíce od dorosteneckého věku. Říká se, že naše děti jsou v té době kvůli tomu tlaku odmala z hokeje unavené, zatímco třeba ve Švédsku a Finsku si hokejem zpočátku jen hrají a teprve tehdy jim začíná skutečný dril a tvrdý trénink.

„Mezi finskou a švédskou školou je ještě rozdíl. Švédi děti při výchově víceméně nechávají tak. Přiznám se, že mně moc švédské děti nesedí. Často jsou to takoví rozmazlení frackové, kteří nemají žádné mantinely a dělají si, co chtějí. Na druhou stranu je ale pravda, že díky tomu hodně rozvíjejí svou kreativitu. Ze široké základny ve věku 14 až 15 let pak Švédové vybírají ty nejlepší, koncentrují je do jednoho týmu a tam už se začíná trénovat. Tam už je to dril, tlačí se na pilu.“

Do té doby je tedy hokej zábava?

„Ano. Takhle oni to tam berou. Finská škola je zase trošku jiná. Oni jsou celkově Finové takoví, řekl bych ovcoidní, a to nemyslím špatně. V rodinách jsou vychováni tak, že na ně vůbec není třeba řvát. Řeknete jim: udělejte si dvacet kliků, oni vstanou a udělají dvacet kliků. Řeknete: udělejte dvě kolečka kolem stadionu a oni bez odmlouvání okamžitě jdou. Trenéři tam mají jednodušší práci. Když jsem se bavil s jedním finským kamarádem, který nám pomáhal na letních kempech, řekl mi, že oni jsou trenéři a my v Česku bachaři.“

Jak to myslel?

„U nás děti z rodin v drtivé většině nemají správné vychování. Chybí jim respekt k autoritám, respekt k vlastním spoluhráčům a kamarádům. Takže je trenéři furt buzerují a hustí jim do hlavy věci, které přitom mají mít naučené z domu. Finské děti jsou milionové. V létě jsem tady měl dva finské kluky, kteří se pořád smáli, hokej je bavil, makali, nic nevypustili a nebylo jim třeba nic říct. Oni neřeší, proč mají udělat dvacet kliků nebo deset koleček. Oni to prostě dělají a vůbec jim to nepřijde divné. U nás se trenéři potýkají s disrespektem. Naše děti se furt ptají proč, doma mají pořád nějaké možnosti výběru. Maminky na mě budou za tohle zase naštvané, ale tahle maminkovská výchova u nás nefunguje. Zlatou generaci jsme měli proto, že ti hokejisté vyrostli ve staré škole, kdy neřešili proč a jak. Když člověk dostal pár facek ve škole nebo na tréninku, byl rád, když se to nedozvěděl doma táta, protože by od něj dostal facek ještě víc. Dnes děti facku dostat nemohou. A když se stane, že dítě něco provede, má z toho nakonec průšvih trenér nebo učitel, protože na něj vylítnou rodiče, které dítě brání a vůbec nechápou, že jim tímhle upírají převzít zodpovědnost za vlastní konání.“

Co se s tím dá ale dělat?

„Musí se začít v rodinách. Ono se teorií o tom napsalo taky dost. Co se po komunistických časech uvolnila nálada a upíraná svoboda, si lidé žijí v přesvědčení, že má každý nárok si dělat, co chce. Z dětí rodičů, kteří mají tenhle pocit, pak nevyrůstá nic dobrého. Jsou to rozmazlené děti, které jsou zvyklé mít poslední slovo. Proč by měly poslouchat učitele a trenéry, když doma slyší, že jsou všichni blbí? Tohle není dobré. Nejsou to předpoklady pro to, aby byli úspěšní.

O to víc je v takovém případě ale důležitá osobnost trenéra, ne?

„No ale to je složité. Měl by totiž fungovat nějaký trojúhelník trenér – učitel – rodič. Jenže to tady nefunguje. Trenéři nemají respekt u rodičů, rodiče zase u nich. Stejné je to s učiteli ve školách. Taky se dá ale říct, že kvalita učitelů taky není taková, jaká by asi měla být. To jsou třeba věci, které Švédové a Finové vědí a dávají jim velkou váhu. Oni to řeší podle zásady ti nejlepší k těm nejmenším. Být učitel malých dětí nebo trenér malých hokejistů, to je prestižní a dobře zaplacené místo, kde je větší poptávka než nabídka. Tohle je u nás oříšek. Všichni asi víme, jaké platy trenéři a učitelé u nás mají a za těchto podmínek není schopný nikdo nabídnout tu nejlepší kvalitu.“

Svaz nyní rozděluje zisk z mistrovství světa, většinu z vydělaných 450 milionů korun směruje do mládeže. Cítíte, že projekty, do kterých tyto prostředky směřují, mohou situaci v mládeži pomoct?

„Rozhodně! Všechny tyhle myšlenky a projekty jsou posun vpřed. Věcí je samozřejmě hromada a nedá se to všechno začít řešit naráz, to by byl nesmysl. Každá zapálená svíčka je ale posun vpřed. Projekty jako trenéři do menších oddílů a výstroj pro nejmenší rozhodně smysl dávají. Vždyť nic takového se dosud nedělo, teď by to konečně mohlo někam vést.“

Slavomír Lener mluvil také o tom, že bude klást velký důraz na školení trenérů a jejich výuku. Vy sám jste nedávno dělal kurzy na B licenci. Byl jste s výukou spokojený?

„Já už se asi deset let o tyhle věci zajímám. Už ve Finsku jsem si začal sumírovat, co bych chtěl po kariéře dělat, a začal jsem se na to připravovat. Zajímal jsem se o tyhle trenérské věci a přečetl jsem hromadu knížek. V mé pozici asi neexistuje člověk, který by toho nastudoval víc. Hlavně proto, že jsem se to učil sám od sebe a že jsem chtěl. Neučil jsem se to proto, abych udělal zkoušky a dostal průkaz. Takže mě na seminářích nepřekvapilo nic, co bych neznal. Ale překvapilo mě, že byla vidět snaha dělat to konečně moderně a ponovu. Je to asi o deset let později, než to proběhnout mělo, ale zaplať pánbůh, že se to děje. Byl jsem z toho hodně překvapený, protože jsem neměl žádné výhrady, co se trenérům vkládá do hlav.“

Co tedy po trenérech na školeních a seminářích svaz vyžaduje?

„Apelovalo se na to dělat tréninky formou her, aby byl hokej především zábavou. A líbilo se mi, že se tlačí i na změnu letní přípravy. Přímo ve skriptech se píše, že nějaké běhání a jízdy na kole v létě jsou pro hokej naprosto nepodstatné a neměli by se tomu trenéři ani věnovat. To je v našem hokeji revoluční myšlenka. Bohužel přišla o hodně později, než přijít měla. Když jsem hrál ve Finsku nebo naposledy v Mladé Boleslavi, dělal jsem si letní přípravu sám a byly to sezony, kdy jsem se cítil osobně nejlépe. Dělal jsem si to po svém a tak, jak jsem byl přesvědčený, že se to dělat má. A teď jsem se dočetl v učebnicích pro trenéry, že jsem to dělal přesně tak, jak by se to dělat mělo. Já o tom byl přesvědčený už před deseti lety, ostatní bohužel ne.“

Dokážou to ale trenéři ze skript přenést i do praxe, budou hokej dělat moderně?

„Uvidíme, jak si to trenéři vezmou. Hodně tady funguje pravidlo, že co dělali mně, když jsem byl malý, to já budu dělat těm dalším, protože to možná tehdy fungovalo. To je bohužel špatně, ale samozřejmě se na to těžko dohlíží. Trenéři dostali informace, co by měli dělat. A jak s nimi naloží, to je otázka další.“

Cítíte, že se změny myšlení, na které apeluje svaz, na stadionech už projevují?

„Zatím vůbec změnu nevnímám. Znám naopak pořád spoustu trenérů, kteří dělají všechno pro to, aby děti od hokeje akorát odvedli.“

Proč?

„Já nevím, jsou asi přesvědčeni o tom, že oni to takhle dělají správně. Navíc za to mají málo peněz, tak je to asi ani nebaví, protože se jim to nevyplatí. To se teda na druhou stranu není čemu divit. Když člověk živí rodinu, za almužnu se asi nepřetrhne. To je fakt. Alespoň já mám takové zkušenosti.“

Dá se tohle všechno shrnout tak, že svaz udělal první krok a teď je třeba změna u rodičů a trenérů?

„Je vidět, že se na svazu chtějí posunout. To dříve vidět nebylo. Teď je to opravdu na trenérech a rodičích, aby se chovali jinak. Měli by přihlížet na výchovu s trošku větším nadhledem a pochopit, že mít mistra světa v devíti letech je nesmysl, protože z něj potřebujeme mít mistra ve dvaceti. Tenhle názor je třeba dostat do podvědomí a systému trénování. A pak by to mohlo fungovat.“

Originál rozhovoru najdete na http://isport.blesk.cz/clanek/hokej/248132/bros-o-soucasne-mladezi-maslo-na-hlave-maji-rodice-i-treneri.html?utm_source=isport.cz&utm_medium=copy