Tak zase máme po dvacítkách! Šampionát juniorů tedy strhujícím tempem úžasných zápasů teprve spěje do finále, tento vysněný vrchol se ale naší reprezentace netýká. Jako každý rok. A jako každý rok se kdekdo ozývá s hodnocením, kritikou nebo s otázkou, čím to vlastně je a kde co zlepšit. Úlet! Vždyť je to furt dokola! Mluví se o tom iks let, psalo se o tom milionkrát. Každý to musí tušit, ale nikomu to vlastně nevadí tolik, aby se něco doopravdy změnilo. Je to škoda, koukat se na ty naše kluky, jak vlastně ani nedoufají v to, že by s Kanadou něco uhráli. Není to neúspěch, není to ostuda, je to jen výsledek toho, jak to tady vedeme. Odraz toho, že výchova sportovců absolutně nemá prioritu. Že hokej proslavil naši zem víc, než většina jiných oborů, že jsme se díky hokeji mohli mnohokrát cítit jako hrdí Češi, na to už bohužel dávno sere pes.

Musíme zlepšit prostředí. Musíme víc makat. Nemáme dovednosti. Máme srdce. Jsme jedna rodina. Není to úspěch, ale ani neúspěch. Podobná hesla lítají vzduchem po každém velkém turnaji. Co nám tato stále stejná hodnocení ukazují? Že se nemáme za co stydět? Jednoznačně! Že nacházíme pozitivní věci v činnostech, které by měly být automaticky dodržovaným standardem, protože se nemáme čeho jiného chytit? Rozhodně! Že jsme se smířili se současným stavem věcí, protože se dlouhodobě nic nezměnilo? Bohužel... Pár dnů po mistrovství je vždycky humbuk v médiích a potom zase šup zpátky do zajetých kolejí.

Potřebujeme zvýšit konkurenci. Tato jednoduchá věta je jedinou odpovědí na všechno. Jakákoli předstíraná snaha o zlepšení postavení našeho hokeje ve světovém měřítku je bez vytvoření konkurenčního prostředí k ničemu. Nedá se to nijak očůrat a funguje to jednoduše samo. Jenom konkurence na všech úrovních našeho hokeje, na všech zimácích a ve všech hokejových kancelářích, na každém tréninku a v každém zápase, může přinést zlepšení. Anebo dál nedělejme nic, ale potom si proboha už najděme jiné téma k pravidelným analýzám, než dávno vymlácenou prázdnou slámu...

Osobně mám jasno už dávno (https://www.mb6hs.cz/clanky/mentalni-trenink/pouze-konkurence-priblizi-nas-hokej-zpet-k-vrcholu), nicméně zkusím tady ve stručnosti zopakovat pár vlastních pohledů na věc.

Jak teda v českém hokeji zvýšit onu konkurenci?

1. Rozšířit základnu = dostat do hnutí co nejvíce dětí

Mladý sportovec potřebuje vzory. Pouze ojedinělí, a často trochu pošetilí opravdoví srdcaři přivedou vlastní dítě k disciplíně, která nikoho nezajímá a ve které není šance na nějaký vavřín. Naopak největší žně zažívají nábory prvňáčků v časech, kdy jsou v daném odvětví naši reprezentanti nejlepší na světě. Takto jednoduše to funguje. A náš hokej bohužel zažívá nejhorší časy v historii. Každý rok na začátku ledna po skončení mistrovství světa dvacítek to vypadá, jakoby nám mládežnická konkurence zase o kousíček odskočila, a nikde žádné jasné světlo na konci tunelu, čemuž rozhodně nepomáhá ani skutečnost, že jsme už půl sezóny "best in covid" v žebříčku nejméně bruslících zemí na světě. Přestože je hokej nejlepší sport ze všech, o prokázaných zdravotních, emočně inteligenčních a jiných benefitech se ani rozepisovat nebudu, není bohužel pro novorodiče momentálně tak rajcovní, jako tomu bylo dříve. Hokejisti, narozdíl třeba od florbalistů, zkrátka nepatří do světové top čtyřky.

V každém odvětví všude na světě platí princip spojených nádob, kde pokud nejsou úspěchy, není základna, což samozřejmě funguje i opačně, pokud nebude základna, nebudou ani úspěchy.

2. Přidat v tréninku = přestat si myslet, že hodina organizovaného pohybu denně stačí

Při sledování výkonů našich juniorů na probíhajícím šampionátu v Kanadě, resp. na všech šampionátech v posledních letech, se nemůžu zbavit přesvědčení, že výrazně zaostáváme především kondičně. Že jsme pomalí, že si to nemůžeme férově ve zběsilém tempu "moderního" hokeje rozdat s žádnou z pěti hokejových velmocí, aniž bychom nedostali sedmičku, to už snad dneska pochopil každý. Ale podle mě to není proto, že by naši hráči neuměli rychle bruslit, ale proto, že tuto činnost nejsou schopní provádět dlouhodobě a automaticky a všichni. Náš hokejista nemá potřebné návyky, ať už kvůli nedostatečné konkurenci, které největší hvězdičky nenutí denně šlapat nadoraz, nebo kvůli nefungujícímu sport podporujícímu systému našeho školství. O tom, jak brutálně borečci dřou v nejlepších akademiích světa, jsem psal v jiném článku (https://www.mb6hs.cz/clanky/mentalni-trenink/prej-ze-vychova-na-prvnim-miste).

3. Přidat do hokeje peníze = podporovat výchovu, ne byznys

Nedá se svítit, ale jakékoli obrátky kolem dějin v hokeji vždy začaly mohutnými finančními injekcemi. Švédové i Finové kdysi započali vlastní cesty z krizí na vrchol tím, že do systému narvali moře peněz. Podobně začala taky transformace amerického rozvojového programu v továrnu na borce. U nás máme údajně v hokejovém hrnci nevídaně prostředků, nějak to ale není vidět tam, kde by mělo. Zimáků je celkově málo, většina z nich je navíc mimo sezónu z ekonomických důvodů zavřených. (Ve Skandinávii je například naprosto normální, že hokejista odmalička bruslí 11 měsíců v roce.) Trenéři mládeže živoří, rodiče hokejistů (často rádi) krvácí.

Zrcadlem zvráceného českého přístupu je fakt, že první věc, která se u nás na podzim kvůli kovidu zakázala, byl pohyb. Těsně před zpěvem. Podpora sportování mladých prostě v Čechách není prioritou, v naší společnosti nejsou oblíbené investice, ze kterých okamžitě a hned nic nekápne, a celkově je ten sport přece fuj...

4. Snížit počet týmů v nejvyšších soutěžích = oceňovat práci, ne politický vliv

Toto téma jsem dávno podrobně rozebral v nahoře zmíněném článku o konkurenci. Máme moc týmů na málo hráčů. Kdo má všechny končetiny, ten hraje extraligu dorostu. Špička se směrem k vrcholu nezužuje dost smyslupně. Kluby ani hráči nejsou pod žádným tlakem, který by je nutil zabrat, všichni v českém hokejovém hnutí mají své jisté a nemůžou o vlastní pozice nikdy přijít.

Soutěžím by taky rozhodně prospěla hloubka. Máme přeplněné extraligy, ale nižší soutěže stojí za prd a vůbec neplní svou funkci, kterou by mělo být poskytování prostoru pro mladší hráče, kteří zatím pro nejvyšší soutěž nedorostli. Suprové našlapané extraligy na běžném principu "máš na ni, hraješ ji", a kvalitní nižší soutěže by měly být opěrným systémem českého hokeje od dorostu nahoru, stejně tak, jako to mají všude u zahraniční konkurence.

5. Pustit do systému novou krev = nechat už doprdele spát to, co nás dřív zdobilo

Tady mám nervy! Tento odstavec přesně charakterizuje hlavní důvod toho, proč je náš hokej v řiti. Nemáme rádi změny, nechceme je dělat, odmítáme všechno, co je nové a co neznáme. Všichni. Odshora dolů. Proto je u nás tak složité něco pokrokového prosadit do života. Vždycky bude půlka lidí řvát a nikdy nikdo nemá dostatečně velké genitálie, resp. dost politické síly na to, aby bouchnul do stolu. A tak se z Čechů stali specialisti na kočkopsy, na polovičatá nic zásadního neřešící rozhodnutí, na alibistické činy pro činy, vždyť sedmé místo na světě nakonec není tak zlé, hlavně že jsme jedna velká rodina a máme se všichni rádi...

Dost českých odborníků stále opakuje, že bychom neměli nikoho kopírovat a měli bychom se vrátit k tomu, co nás v nejlepších hokejových časech zdobilo. A já bych se chtěl zeptat, co by to teda jako mělo být? Největší úspěchy sklízely generace vychované ještě ve staré škole, když bylo dětí u hokeje v každé vesnici mraky a kdy systém výchovu těch nejlepších štědře podporoval. Takže ano, tady souhlasím, a taky o tom píšu v bodech 1 a 3.

Poslední česká úspěšná hokejová generace, ta z přelomu tisíciletí, postavila svou světovou dominanci, kromě toho, že to byli individuálně fakt super hokejisti, na neskutečně silných dlouholetých vazbách, na vzájemné spolupráci, na kombinační hře. Základem všeho byli nejlepší brankáři a zodpovědná obrana, ze které naši reprezentanti podnikali smrtící útoky, kterých se bál celý svět. Tady už mi lpění na minulosti trochu hapruje. Individuálně šikovné hráče dokážeme vypiplat pořád, ale jsou to solitéry. Právě ty zmíněné dlouholeté vazby z výchovy hokejistů u nás úplně vymizely, a tady opět rozhodně souhlasím s názorem, že je potřeba se vrátit k tomu, co fungovalo. Jak to ale v tomto případě udělat? No přece zvýšením konkurence všude, což by mělo za následek, že spolu bude dlouhodobě hrát a trénovat více dobrých spoluhráčů v jednom týmu, navzájem se budou tahat nahoru, každý den si budou navzájem poměřovat přirození, podobně jako kdysi třeba Růča, Albi a spol v Litvínově nebo Patýz s Prochym a spol na Kladně. Taky by se tolik nepostaršovalo, ve starších kategoriích by nebylo tolik místa, proto by lepší hráči zůstávali mezi vrstevníky, což by zajistilo vyšší kvalitu, a taky ty zmíněné dlouhodobé vazby, protože by prostě borci byli pořád spolu. A ještě kdyby se hrálo po třídách, jako za mých časů, tak by to bylo dokonalé. Celý tým pohromadě ve škole, na těláku, na tréninku, na soustředění, na škole v přírodě.

Takže shrnuto podtrženo, jednoznačně bych vrátil:

- finanční podporu z doby Tělovýchovných jednot

- 50 dětí na každém náboru

- soutěže hokejových tříd, ne na ročníky

Ale dál? K čemu dalšímu bychom se měli vrátit? My přece naopak musíme dopředu! Hokej se za posledních deset let tak zrychlil, že pokud se budeme k něčemu vracet, předbruslí nás světová špička za dalších pár sezón zezadu o jedno kolo! Celý hokejový svět se sune kupředu nevídanou rychlostí, jen my se tady chceme vracet? Vyhrávali jsme chytrostí, soudržností a týmovostí, k něčemu podobnému se letošní dvacítka úspěšně vrátila v zápase s Ruskem, ale všem je přece jasné, že takto se to bohužel už dávno nehraje. My se musíme přizpůsobit. Musíme se rozhýbat. Musíme se dívat, jak to dělají jinde, a snažit se ty evidentně fungující zásady implementovat do našeho systému výchovy, který může být postavený na něčem, co kdysi fungovalo, abychom si udrželi určitou vlastní českou hokejovou identitu. Tu totiž momentálně několik sezón marně hledáme, a to hlavně proto, že nejsme upřímní a otevření změnám.

6. Fakt se věnovat dovednostem = nevyrábět hráče na povel

Po každém neúspěchu našeho hokeje lze také dokola slýchat, že naši hráči nemají "dovednosti v rychlosti". S tímto spojením nelze nesouhlasit, je třeba si ale dávat pozor na to, jak s tímto faktem naložit v praxi. Abychom si ve výchově hokejistů nepletli pojmy. Dovednost se zezačátku vždycky učí pomalu, rychlost přijde sama s efektivitou provedení pohybu. Pokud hráč neumí bruslit, trénink v maximální intenzitě z něj lepšího bruslaře neudělá. Pokud hráč nezvládne dovednost v maximální kvalitě pomalu, asi se nelze divit, že mu to v rychlosti nepůjde už vůbec. Aplikovatelnost dovednosti do zápasů mistrovství světa vyžaduje její automatizaci v maximální intenzitě mnoha těžkých tréninků a zápasů, ovšem pouze v případě, že má hráč tuto dovednost správně zmáklou. Pointa je podle mě jasná - dovednosti jsou základ a je bezpodmínečně nutné se jejich rozvoji odmalička systematicky věnovat, zároveň je ale taky nutné pro jejich zdokonalování vytvořit onu omílanou KONKURENCI! Typický český hokejista neošlehaný množstvím vypjatých bitev ve vysoce KONKURENČNÍCH soutěžích v průběhu mnoha sezón prostě nikdy nemůže mít ty "dovednosti v rychlosti"!

Vždycky o kousek vyrostu, když vnímám ódy na české trenéry, kteří "dokážou vymačkat z mladých hráčů maximum" nebo "mají skvělé intenzivní dovednostní tréninky", a přitom jim jaksi nevadí, že si jejich hráči zběsile "šlapou na tkaničky", že spodní rukou nepohnou ani o prd, nebo že nezpracujou jedinej puk do bekhendu. Hlavně, že se to všechno (ne)daří aspoň v hysterické rychlosti. Místo toho, abychom se snažili vytvářet podmínky pro správné "no stress" učení dovedností, tak na hráče řveme jak jebnutí, a naopak místo toho, abychom vytvořili maximálně konkurenční prostředí pro výchovu "rozdílových" hráčů, rozšíříme mládežnické extraligy na nesmyslnej počet. Rodiče, trenéři a jiní "odborníci" u nás si stále myslí, že ty zásadní vlastnosti se do hráčů dostanou řvaním, hecováním, přemlouváním či vyhrožováním, a že to český hokejista potřebuje každý den. Ze slovníků čekých trenérů ani v roce 2021 stále nevymizely pokyny jako "makej", "bojuj", "hraj naplno", atd. Co jinde řeší konkurence automaticky tím, že méně snaživé nahradí ti snaživější, to u nás suplujeme kecáním. Spousta talentu nám umírá, protože nemusela celý život hrábnout naplno, a keců pořád dokola už má plný zuby. A tak nám u hokeje zůstávají většinou "jen" pracanti, kteří nikdy přemlouvat nepotřebovali, ale kteří zároveň trpí určitými limity oproti nejlepším světovým vrstevníkům, způsobenými do značné míry tím, že odmalička dostávali přednost právě ony později často vyhaslé hvězdičky.

Absurdní vyzdvihování kvalit jako bojovnost, obětavost a nasazení při hodnocení dalšího očekávaného fiaska na juniorském MS potom, co skóre naší reprezentační dvacítky po čtyřech zápasech proti špičkovým soupeřům bylo 3:17, v tomto kontextu nakonec nezní tak nepochopitelně. Musíme se zkrátka plácat po zádech za to, co jinde považují za automatické, protože jsme naše hokejisty nic lepšího nenaučili a jednoduše nic jiného v rukávu nemáme.

Takhle nějak to vidím já, bohužel se moje příspěvky v čase moc nemění, akorát už si po těch letech taky nejsem úplně jistý, jestli to píšu s cílem něco velkého opravdu ovlivnit, nebo si jen bez větších očekávání potřebuju trochu ulevit. V každém případě zítra budu zase normálně s nejlepším svědomím makat na tom, co můžu ovlivňovat každý den...